Je to už nějaký čas co jsem nefotila. Ale v poslední době se začínám jen a jen utvrzovat v tom, že život je příliš krátký na to abychom se plácali v něčem celý čas a pak zjistili to, že bychom chtěli zkusit další věci. Nemyslím si, že je dobře dělat spoustu věcí a jen na půl, ale jsem toho názoru, že zkusit by se mělo téměř všechno. Tak proč nejít zrovna do tohohle?

Potřebovala jsem pár svých aktuálních fotografií, tak je přikládám a žádám o kritiku. Pozn. Ne nejsem narcista, ale řekněte sami. Čí obličej znáte nejlépe, tak, že víte přesně, jak se má tvářit a z jaké strany se má natočit aby výsledek byl nejlepší? No přeci ten co dennodenně vídáte v zrcadle, ať už chcete nebo ne. Dalo by se říct, že co se týče malovaní a focení, tak si beru trochu příklad ze španělské malířky Victorie Francés. Je to totiž právě její tvář, kterou vídáme na jejích obrazech nejčastěji.

Jsou to už měsíce, co jsem takhle naposledy seděla za notebookem. Nebyl čas, nebyla chuť a možná ani ne energie. Dalo by se říct, že jsem se skoro nezastavila a když ano tak jen na chvilku.

Za tu dobu se stalo hodně věcí a jsem si téměř jistá, že hodně věcí se ještě stane. Byly Vánoce, byl maturitní ples, s radostí jsem odevzdala maturitní práci a situace v rodině dosáhla už neovladatelných rozměrů. Ale, jak se říká "ono všechno zlý, je pro něco dobrý" můžu teď s klidným svědomím říct, že jsem za to možná i ráda. Člověka to posílí a pak ho v životě málo co porazí. Ať už je to špatná finanční situace nebo vyhrocené a s prominutím p*srané vztahy v rodině, tak je mnohdy dobře, že se nám tohle děje. Dalo by se říci, že od začátku roku to je jako na horské dráze, jednou nahoře, pak zase dole. Ale ono bude líp.

Od jarních prázdnin se dávám tak nějak do kupy. Po všech stránkách. A docela se mi to i přes mnohá úskalí daří. Teď už jen poslat přihlášky na VŠ, probrat taky tenhle blog a můj plán na měsíc únor je kompletní. Ačkoliv se tak mnohdy netvářím, tak to tu prostě ke mně tak nějak patří. Asi bych neměla srdce to tu zrušit a tak i když nemám moc času, tak ti milý čtenáři mohu slíbit, že to tady jen tak ladem ležet už nenechám.

Pro někoho životní událost, pro někoho možnost se opít jako dobytek.

Je to až neskutečné, jak to uteklo. Pamatuji si jak jsem po páté třídě nastupovala k nám na gympl a teď? Mám po plese a na krku maturitu. Už jen dva měsíce a bude tu. Ačkoliv mám z ní docela respekt, tak se těším. Asi hlavně proto, že to chci mít už za sebou a jít si jen pro to vysvědčení.

Co se plesu týče, tak musím říct, že byl skvělý. Ano mělo to své mouchy, ale tak to je snad vždy. Jediné, co mne docela mrzí, je to, že se přípravy na plesy zvrtly v "soutěž o nejlepší a pokud možno nedražší maturitní ples v historii Nymburského gymnázia". Ale na jednu stranu, co se dá čekat od gymplácké smetánky. Začalo to předhánění se kdo to bude mít dřív a kde. Potom následovala soutěž o nejkrásnější a nejdražší výzdobu a pak asi o půlnoční překvapení. Rok od roka to tu je horší a horší, už jen pohled od nižších ročníků mě utvrzuje o tom, že se opravdu těším až budu pryč. Kde jsou ty časy, kdy maturanti jezdili v favoritech a mladší k nim vzhlíželi?!

Teď musím říct, že i když si špatně vůbec nežiji, tak pohled na mladé co jim rodiče zaplatí řidičák a pak jim za to, že ho udělají, koupí auto, přijde opravdu vtipný. Ale zpět k plesu.

Vše probíhalo docela v pořádku až na neschopnou obsluhu, kterou jsme ovlivnit nemohli a fronty u baru. Odcházela jsem docela brzy, tak ty největší průšvihy vím jen z doslechu. Mám na mysli třeba tancující opilé profesory na stolech, které se pak rozpadly, rozbité osvětlení na pánských záchodech, vystříkaný hasičák a to ani nemluvím o tom jak nám chtěli naúčtovat poškrábanou podlahu. Zatím se všechno řeší, viníky ohledně stolů a hasičáku jsme našli tak ti si to zaplatí. Problém, je zatím s podlahou, ale vzhledem ke starostem, které mám, jsem se rozhodla se neangažovat. První co bylo, tak začali házet vinu na ochranku, kterou jsem zařizovala já. No nevím jak je to možné, ale do té doby co jsem tam byla, se mi zdálo vše v pořádku. Víc jsem neviděla tak nemohu ani soudit. Něco na tom pravdy asi určitě bude. Ale když už jsme u té neschopnosti, tak nemohu neopomenout "umění" naší fotografky.

Pamatuji si, jako by to bylo dnes, jak jsem si moc přála být dospělá a řešit "dospělácké" věci. A teď to tu je. Našla jsem si novou práci ještě během studia, protože si to vyžadovala životní situace. V poslední době zjišťuji to, jak málo si dnes lidé a především ti mladí, váží práce. Nechávají se živit od rodičů co nejdéle to jde a spoléhají na to, že jim maminka nebo tatínek zachrání zadek, když na to přijde. Možná bych byla pořád taková, kdyby se to tak nepokazilo. Ale musím uznat, že je to úžasný pocit, když vím, že můžu něco dokázat, někým být a být nezávislá.

Dělám práci, kterou jsem dělat nikdy nechtěla. Ale byla nouze a tohle bylo první co přišlo a klaplo to. Ale teď i když jsem z toho do nedávna nebyla zrovna moc nadšená, tak musím uznat, že na to pohlížím už trochu jinak. V životě jsou dva druhy věcí a povinností, ty které člověk udělat může a ty které člověk udělat musí.

Nechtělo se mi fakt nechtělo, ale teď jsem za to ráda. Mám rezervu když mi nevyjde medicína. Vím, že s touto prací si budu moct klidně do příštího podzimu vydělat na auto a nebudu nikdy shánět tisíce na autoškolu. Tahle práce mne vymrštila takovou rychlostí a tak vysoko až se to zdá být neuvěřitelné.

Proto jsem i založila druhý blog na toto téma, protože nepochybuji o tom, že zde jsou další lidé, kteří byli postaveni do stejné nebo alespoň podobné situace.

Podívejte se na tyto stránky a zvažte nabídku, kterou Vám dávám. A když ne vám, tak co třeba vašim přátelům? Je někdo komu by to mohlo výrazně pomoci?

Těším se na vaše reakce a komentáře.

Dne 28. listopadu 2011

Nemocná! Opět! Co nadělám, myslím, že teď jsem opravdu ráda, za to že jsem si zařídila ten individuální studijní program, protože kdybych do toho všeho měla řešit ještě problémy spjaté s vysokou absencí, tak bych se z toho už musela nejspíš zbláznit.

Zdravím, tak jsem zase tady. Chtěla bych se "pochlubit" básničkou, kterou jsme, i když už v lehce podnapilém stavu, napsali se spolužákem na začátku našeho stužkováku 18. 11. 2011. :) I když nemůžete tušit význam některých frází, tak věřím, že se bude líbit.

Vzpomínáme

Čas nenápadně, jak voda běží,
věřit tomu můžeme stěží.
Osm let jsme vás - SRALI,
domácí úkoly nepsali.

S ŠÉFEM procestovali jsme svět,
na běžkách, tam a zpět.
Poznali jsme světa kraj a
hospoda, hmm, to byl náš ráj.

Slunce tiše po špičkách,

tančí mlze po víčkách.

Se snahou vyšplhat se výš

a být světu kousek blíž.

Srká rosu po lžičkách.

Dlouho jsem tu nebyla a musím uznat, že i dění v AK šlo dost mimo mě. Konečně mám volný víkend a můžu se naplno věnovat sobě, škole a své práci.

Co se blogu týče, tak ho opravdu neopouštím. Dokonce by se zde mohlo i během tohoto víkendu objevit dost nového. Budu tedy i sama doufat že mi mé plány vyjdou. Odpoledne jako včera jsem potřebovala dlouho jako sůl. Potřebovala jsem si odpočinout a přehodnotit své priority. Jinak řečeno, si všechno srovnat v hlavě.

Škola je docela náročná, ale bude hůř. To vím už teď. Proto si chci i tenhle víkend udělat nějaké ty resty a nahnat práci pro budoucí dny, možná i týdny. Venku je krásně, ale na vesnici se toho moc dělat nedá. Alespoň tedy já nevím co tu dělat. Navíc se mi nechce chodit po venku a vědět, že bych měla být spíš doma a udělat své povinnosti.

Konečně jsem se rozhodla! Medicínu určitě zkusím a bude to můj cíl číslo jedna. Zároveň bych k tomu chtěla udržet krásný vztah který mám a udělám pro to všechno. Já vím, na první pohled by se mohlo zdát, že si tu trochu protiřečím, ale já doufám že to půjde. Teď se na medicínu dostala moje kamaráda, která má ještě delší vztah než já, tak uvidí se jak to půjde jim. Jsem ráda, že mám někoho takového. Někoho kdo mi bude dělat takový předvoj.

Je to už doba co jsem sem psala naposledy. Bohužel, jsem na roztrhání. Rodina, škola, práce a k tomu zařizování maturitního plesu, stužkováku, šerp, stužek moderátorů atd. Už mi jde hlava kolem z toho, jak se ve třídě nemůžeme dohodnout. Ale tak ono je to těžké, když nikdo neumí udělat žádný kompromis. Ale ono se to zlepší. Dalo by se říct, že mi ještě chvilku potrvá, než se dostanu do toho správného tempa. Ale věřím tomu, že všechno bude potom dobré.

Prázdniny jsou pryč a školní rok je tady. Čeká mě toho tolik, že nevím kde na to vezmu energii nebo spíš čas. Mám tolik nápadů na psaní ale bohužel, k blogu se dostanu zřídka. Doufám, že po tomhle hektickém týdnu bude už všechno v nějakém zvladatelnějším tempu a blog.cz o mně zase uslyší trochu víc.

Jediné novinky, které Vám mohu nabídnout jsou aktuální fotky které jsem dělala na konci minulého týdne. Jinak co se týče emailu, tak mohu s potěšením říct, že se to konečně rozjelo. Tak doporučuji. :)

Tak zatím pac a pusu

Uvidíme se příští týden (nebo už možná o víkendu?) :)

Není to tak dlouho co jsem seděla u notebooku a nevěděla co dělat. Z nudy jsem si začala číst i ty otravné reklamní maily co mi chodí a do jednoho jsem se začetla. Poslal mi ho spolužák a byla to nabídka od eRmailu. Je mi jasné, že teď pravděpodobně nevíte o co jde a tak abych jen netlumočila informace které už byla jednou na net dány, tak se můžete podívat zde.

Ačkoliv jsem nikdy nefandila těmto způsobům jak si vydělat, jsem z tohohle příjemně překvapená. Nejsem tam registrovaná dlouho a už mám na účte příjemných sedm set. Teď nemluvím k pracujícím, kdo mají brigádu a pár šlupek měsíčně už je nevytrhne. Ale myslím, že by tohle mohlo zajímat i ty, kteří brigádu nemají nebo neohrnou nos nad tím si za měsíc třeba ten tisíc vydělat. Ono to vážně jde a nedá to ani moc práce. Zkusíte to taky?

Pokud chcete tak vás mohu doporučit,místa jí zatím dost a začátky pro vás nemusí být tak pomalé jako pro mne. Piště emailové adresy do komentářů nebo kvůli vašemu soukromí, klidně do zpráv.

Tak budu se těšit.