Charlotte - Kapitola druhá

18. srpna 2010 v 23:50 | Lady December |  Fantazie

Kapitola druhá

Na oblacích snů

Sny mají jednu nepříjemnou vlastnost - Změní se v noční můry, když to nejméně čekáte.

Temná noc předávala právě vládu slunnému dni. Tmavá obloha začala blednout ve svitu vycházejícího slunce. Tráva se třpytila ranní rosou a Willows se pomalu probouzelo do sobotního rána. Venku byla cítit svěžest a vůně nového dne.
          Na předměstí panoval klid. Málo kdo byl už vzhůru a kdo ano, nedovolil si své sousedy znepřátelit hlučnou prací.
          V domu Ravenových byl klid. Rozespalá Lottina matka šla ve svém županu z ložnice, když zaslechla klapnutí poštovní schránky. Došla pro ranní noviny a šla do kuchyně postavit na kávu. Charlotte ležela v posteli a přemýšlela o předešlé noci. Snažila si vzpomenout na detaily toho jak se dostala k Dagonovi domů, ale všechno měla rozmazané. Pamatovala si jen, že ji jeden z těch mužů chtěl uhodit ale Dagon ho pravděpodobně odstrčil. Poslední co se jí vybavilo bylo to jak zakopla a upadla na nějaká vrata. Zbytek vzpomínek byl spíš jen zmatený shluk pocitů. Zmateně přemítala útržky v paměti, ale na složení skládanky měla pořád málo dílů - zatím. Posadila se na kraj postele a nohama vklouzla do pantoflů. Prsty si promnula oči a zamžourala na budík. Bylo teprve osm ráno. Její bratr pořád spal, když prošla kolem jeho pokoje. Z kuchyně zaslechla šramocení šuplíku s příbory. Čím víc se blížila ke kuchyni, tím víc cítila známou vůni lívanců.
          "Dobré ráno, zlatíčko," pozdravila ji neobvykle veselá mamka.
          "Ahoj mami," odvětila Lotte a natahovala ruku k talíři s lívanci. V tom ji ale mamka plácla přes ruku.
          "Nesahat," řekla s úsměvem. "Ještě jsou moc horké."
          Charlotte
zklamaně pokrčila obočím a šla si sednout ke stolu.
          "Brý ráno," ozvalo se ze schodů. Charlieho probudila sladká vůně, lívanců.
          "Ahoj," odpověděla Lotte. Upřeně se na něj dívala a doufala, že se jí nebude před jejich mamkou ptát na Dagona.
          " Dobré, broučku," pozdravila ho matka a políbila na tvář. Charlie se ošil. Jako většina puberťáků, těžce snášel, jakékoliv projevy citů ke svým rodičům. Připadalo mu trapné a ponižující se nechat líbat od matky a navíc se ještě nechat oslovovat "broučku". Lotte se uculila, jeho reakce ji pobavila. Posadil se ke stolu naproti sestře a upíjel teplé kakao.

"Tak…" nestačil větu dopovědět. Lotte bylo jasné na co se jí chce ptát, tak mu vše říkajícím gestem naznačila ať je ztichla. Charlie už ale otázku načal a tím upoutal pozornost jejich matky. Musel nějak za improvizovat.

         "Tak...jak jste se vyspaly?" Nenapadlo ho nic jiného. Lotte sklopila zrak a chytla se za hlavu. Mamka se odvrátila od plotny a pokrčila obočím. Jeho otázka ji zaskočila. Nebylo Charliemu podobné aby se zajímal o jejich spánek nebo věcem tomu podobným. Byla však na druhou stranu mile překvapena a svitlo v ní světlo naděje, že by se vztah mezi nimi mohl zpravit.
          "Nevím jak Lotte, ale já dobře," usmála se na něj a věnovala se zdobení lívanců.
          "Šlo to," procedila Charlotte skrz zuby. Charlie se na ni podíval a začal se potichu smát. Sestřin zoufalý výraz ho pobavil. Měl ji v hrsti. Moc dobře věděl, že si jeho sestra očividně nepřeje aby se jejich mamka dozvěděla o tom, že ji ráno přivezl nějaký neznámý muž.
          Charlotte ten pocit bezmoci nesnášela. O to víc, když to byl zrovna její mladší bratr kdo ji držel v šachu. Hned po snídani ho přepadla v pokoji.
          "Tak kdo to byl?" ptal se Charlie a smál se. Při pohledu na její výraz když se řítila k němu do pokoje, to ani nešlo jinak. Vlasy měla po ránu rozcuchané a její nepříčený výraz jí zrovna na kráse nepřidal. Lotte po něm skočila do postele a povalila ho na záda. Její dominantní pozice ji těšila, mohla svého mladší brášku pěkně zmáčknout.
          " To tě nemusí zajímat, prde," řekla mu výhružně s úšklebkem ve tváři.
          " Hej, slíbila si to. Jsi lhářka a nedržíš slovo," zlobil se. To Charlotte urazilo. Nepřenesla by přes srdce takovou urážku a šrám na cti. Přimáčkla bratra víc do peřin a zasyčela.
          "Fajn! Řeknu ti to, ale nech si to pro sebe." Rychle v hlavě vymýšlela co mu řekne. Rozhodně mu neplánovala říct pravdu, alespoň ne celou. Charliemu spadl z tváře ublížený výraz a sestru ze sebe střásl.
          " Tak dělej," pobízel ji.
          " Byl to jeden kamarád mého spolužáka. Zrovna se sem přistěhoval a narazili jsme na sebe v baru." Se spokojením pozorovala, jak jí tu lež bratr spolknul. Charlie chvíli přemýšlel, ale potom se zatvářil podezřívavě. Lotte znejistěla.
          "Hmmm a tohle jsi mi nemohla včera před spaním říct?" řekl zklamaně. Charlotte se zamyslela a snažila se z toho nějak dostat.
          " Ne byla jsem unavená," odbyla ho.
          "Jasně," řekl uraženě. "Tak padej z mého pokoje." Očividně si ve vyhánění své sestry z pokoje liboval. Lotte byla ráda, že ho setřásla a s malým úšklebkem opustila pokoj.
* * *
Dagon seděl v temném zákoutí obývacího pokoje ve svém domě a pozoroval vyhaslý krb. V hlavě mu probíhaly obrazy z včerejší noci - její úsměv, její zvídavý pohled. Vzpomínal na to, jak ji v náručí nesl k sobě domů do bezpečí. Z přemýšlení ho vytrhnulo štěkání sousedova psa. Byl to takový ten malý prevít co se věší kolem jedoucím cyklistům na lýtka a jeho štěkání je tak otravné, že máte v tu chvíli chuť ho dát péct do trouby na dvě stě stupňů. Dagon nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení. Hlavu měl plnou Charlotte, ale zároveň cítil, že to nemůže dopadnout dobře, protože mu myslí zároveň s Charlotte znělo příjmení Raven. Nemohl se na nic soustředit, což ho dohánělo k šílenství. Byl protivný sám sobě. Nevěděl co si počít. Snil o tom, že ji zase potká, ale zároveň to nechtěl a bál se toho. Po chvíli nervózního přecházení ze strany na stranu vyběhl s domu zadním v chodem a zamířil k lesu.
          Les byl tichý a voněl ránem. Mezi stromy se trhala mlha a vítr hrál svou obvyklou píseň na listy stromů. Dagon se pohyboval lesem tak tiše, že bylo slyšet jen jak před největším predátorem planety prchá zvěř. Kamkoliv vkročil bylo jako by tam prošla smrt. Kdekoliv se objevil, by i stromy přestaly dýchat kdyby jen mohly. Šel dál lesem, když temnota lesa začala slábnout. Kroky ho vedly dál ke světlu. Najednou se mu před očima rozprostřela sama obloha. Stál na druhým kraji lesa a s údivem a respektem k matce přírodě hleděl do dáli. Mraky se líně převalovaly po modravém nebi a na zemi se rozprostíral zelený koberec travin a hájů. Ve slunečním svitu se leskla hladina místní ho jezera Salomone Lake. Posadil se na skálu a díval se na třpyt jeho hladiny. Přemýšlel nad tím co bude teď dělat. Věděl že o Lotte nechce přijít, ale zároveň musel myslet na jeho pomstu. Musel zjistit, jak to je doopravdy. Jestli Charlotte opravdu patří do rodiny té odporné zrůdy. Musel. Pálilo ho to na duši víc než byl schopen unést.
* * *
          Po obědě šla Lotte jako každou sobotu do nemocnice za svým otcem. Ze začátku bylo pro ni hrozné vidět jejího otce tak bezmocného, ale časem ji to bolelo o trochu míň. Šlo asi o zvyk.
          Nemocnice byla o několik bloků za Barem u Tanečnice. Skutečně strategické místo. O víkendových nocí se tam pohotovost plnila zraněními z rvaček místních barů a Bar u Tanečnice nebyl žádnou výjimkou. K rvačkám tam docházelo běžně, což potvrdil i minulý večer.
          Charlotte šla ulicí a myslela na předchozí noc. Marně si snažila vzpomenout co přesně se stalo. Šla dál a poslouchala klapot svých podpatků, když ji do očí praštila stará zrezivělá vrata. Stála u nich a všimla si, že jsou promáčknutá. Podívala se nad sebe a nad ní se rozprostírala pergola. Bylo to přesně to místo, kde ji toho večera obtěžovali ti muži. Vzpomněla si na jejich burácivý smích. Moc si chtěla vzpomenout na jejich tváře, ale nešlo to. Byla bezradná, její zvědavost ji sžírala, musela si za každou cenu vzpomenout.
          "Hej!Potřebujete něco slečno?!" zavolal na ni chlápek ze stánku od vedle. Lotte s sebou vylekaně trhla. Otočila se za hlasem a prohlížela si muže.
          "Tak hledáte někoho?" řekl rozhořčeně.
          "Ne, děkuji," špitla a pokračovala v chůzi.
Hlavou ji probíhala zmatená změť pocitů a záblesků z toho večera      , ale nevěděla jakým začít. Všechny myšlenky na onen večer se jí rozplynuly, když se jí před zraky rozprostřela budova nemocnice Svaté Anny. Vešla dovnitř a zamířila k výtahu.
          "Ahoj, beruško," zavolala na ni jedna ze sester a namířila se to přímo k ní. Byla silnější postavy a její černá pleť zvýrazňovala její sesterský úbor.
          "Aaa, ahoj Kláro," řekla Lotte s úsměvem.
          "Jdeš za tatínkem vid?" pověděla Klára a pohladila Lotte po tváři.
          "Přesně tak. Slíbila jsem mu, že dnes dočteme poslední tři kapitoly." A se smutným výrazem v očích svírala v rukou knížku.
          "To jsi moc hodná," usmála se na ni sestra a s konejšivým pohledem ji doprovázela k výtahu.
          "Říká se, že to pomáhá. Tak jsem si řekla, že to zkusím," po tváři se jí skutálela slza. Vešla do výtahu a zmáčkla knoflík.
          "Určitě," řekla Klára a dívala se jak Lotte mizí za dveřmi výtahu.
          Když Lotte vešla do otcova pokoje, padl na ni ten tíživý pocit jako pokaždé. Dívala se na ty všechny hadičky a přístroje co jejího otce udržovaly při životě a bylo jí do pláče. Tiše se posadila do křesla vedle postele a pohladila otce po ruce.
          "Ahoj tati," řekla sklesle."Jak se dneska máš? Dnes už musíme konečně dočíst tu tvou knížku. Víš, že Raymond Khoury vydal druhý díl? V týdnu se po něm podívám v knihkupectví," pousmála se. Pohodlně se usadila do křesla a začala číst. Hodiny ubíhaly jako minuty. Každým přečteným slovem se Charlotte cítila čím dál víc ospalejší, ale nepřestávala číst. Za každou cenu chtěla splnit slib, který dala.
         
Aniž by zaváhala, usmála se na Reillyho, zmačkala pergamen do kuličky a hodila ho z útesu dolů. Dívala se jak padá do moře, pak se obrátila k Reillymu a objala ho. "Mám všechno, co potřebuji, " řekla, vzala ho za ruku a odváděla ho z útesu pryč…

Lotte dočetla poslední slova a zavřela knížku. Promnula si oči a podívala se na otce. Byla unavená. Dnes neměla šanci dospat spánkový deficit z předešlé noci. Opřela si hlavu o ruku a dívala se na blikající přístroje vedle otcovy postele. Stálé pípání přístrojů ji uspávalo ještě víc, víčka jí těžkla s každým zapípáním, až mu dobrovolně podlehla.
          Po chvilce ji vzbudil něčí teplý dotek na jejím rameni.
          "Zlatíčko!" Ozval se něžný hlas. Lotte otevřela oči a pohlédla na Kláru, která zvedala ze země knížku.
          "Můj bože, jak se mi podařilo usnout," vyjekla potichu.
          "To nevím," řekla Klára s úsměvem a podala ji knížku. "Tak co dočteno?" Klára byla vždy zvědavá.
          "Oh,ano. V týdnu zajdu do knihkupectví pro druhý díl."
          "To je dobře. Teď by jsi už ale měla jít. Užij si taky zbytek dne. Jsou čtyři hodiny, ještě máš spoustu času," usmála se na ni sestra.
          "Máš pravdu. Jen se rozloučím a půjdu," ujistila ji Lotte.
          "Dobře. Musím jít. Tak měj se hezky. Budeme se na tebe těšit." Pohladila ji po tváři a odešla z pokoje. Klára byla pro Lotte jako hodná teta od vedle. Byla jí a její rodině oporou, když je zasáhla ta tragédie.
          Lotte si přes ramena přetáhla svetr a vzala otce za ruku. Nemohla ho ani políbit na tvář, přes ty všechny hadičky co mu pomáhaly dýchat.
          "Uvidíme se brzy, tati," pohladila ho po ruce a odešla z pokoje.
         
Venku se zatáhlo a začal foukat chladný vítr. Charlotte stála před budovou a dívala se na nebe. Mraky začaly zakrývat poslední kousky modré oblohy a z blízkého parku bylo slyšet šumění stromů. Sundala si svetr z ramen a pořádně si ho oblékla. Z kabelky vytáhla šátek a zabalila se do něj. Ačkoliv bylo chladno, nechtěla ještě jít domů. Co by tam dělala. Pravděpodobně by seděla u notebooku a psala deník nebo se dívala na nějaký film. Moc dobře si uvědomovala, že tohle může dělat i pozdě večer. Raději stráví den někde venku než zavřená ve svém pokoji utápějíc se ve svém neštěstí. Ráda by potkala Dagona. Chyběl jí, byla zvědavá a chtěla ho poznat. V jeho přítomnosti se cítila bezpečně a šťastně. Přála si ho potkat, ale nechtěla to být ona, kdo první přijde za tím druhým. To byl kámen úrazu, její hrdost.
          Šla po cestě a užívala si pocit, jak jí vítr chladil tváře svými něžnými doteky. Cestou míjela poslední lidi, co je nepříznivé počasí odradilo od vysedávání v parku. Prošla kolem stoleté vrby a posadila se na zídce fontány, která tiše hrála svou vodní píseň. Kromě šplouchání vody a šumění stromů bylo v parku naprosté ticho. Lotte si pohrávala s hladinou vody a v mysli byla někde v oblacích. Ze snění ji vytrhl až zvuk kroků po kamenité cestě. Kamínky se vrývaly do hlíny a cvakaly jeden o druhý. Ohlédla se a uviděla ho. Po cestě šel pomalou chůzí Dagon. Byla zaskočená a zároveň potěšená. Vysnila si jejich setkání a teď se jí to splnilo.
          Šel pomalu k ní a uvnitř byl jí uchvácen. Vypadala jako vodní víla. Prsty měla smočené ve vodě a vítr si s jejími pramínky vlasů pohrávala tak, že působily jako rozbouřené moře. Pohled na ni v něm zase začal probouzet onen pocit co posledně. Posadil se vedle ní na zídku fontány. Při pohledu do jejích očí se zmohl jen na prosté "ahoj."
          "Ahoj," pousmála se a vyndala ruku z vody. "Nečekala bych tě tu. Určitě ne v tomhle počasí," divila se.
          "Byl jsem si projít město a nechtělo se mi jít domů hned když přijdou první mraky." Lhaní mu šlo očividně velmi dobře. Uvěřila mu každé slovo. Chtěl ji najít. Chtěl se dozvědět pravdu. Intuice, dá-li se to tak nazvat, ho vedla do parku. Důvěřoval jí a opět ho nezklamala.
          "Tak to jsme na tom podobně," usmála se a odhrnula si pramínek vlasů z tváře.
          "Opravdu? Taky sis prohlížela město? Myslel jsem, že jsi místní," zeptal se jí zvědavě.
          "Ne, to zase ne." Umála se," byla jsem v nemocnici za tátou." Její úsměv už tak nezářil, jako před chvílí. Dagon to nechápal. Kdyby se smála pořád stejně, tak by si pravděpodobně myslel, že je její otec doktor, ale teď si nebyl tak jist. Napadlo ho, jestli není pacient.
          " Tvůj otec je nějak nemocný?" Bál se aby ji nějak neranil. Její úsměv nadobro zmizel. Vypadala smutně a zamyšleně. Přemýšlela, zda-li mu to má říct. Nechtěla soucit a také si nechtěla jeho pozornost vydobýt touto cestou.
Také mu ale nechtěla lhát.
          "Taťka měl na začátku léta autonehodu. Vážnou autonehodu. Když jel domů z práce tak se čelně srazil s protijedoucím kamionem. Doktoři dělali co mohly, ale …" odmlčela se " ... ale, krvácení do mozku bylo příliš silné, upadl do komatu." Ačkoliv se přemáhala sebe víc, nedokázala zatlačit slzu, která se jí svezla po tváři k bradě. Dagon si vyčítal, že se jí zeptal. Pohladil ji po tváři a setřel ji slzu.
          "Omlouvám se, nechtěl jsem vyzvídat." Byl si vědom jak to pro ni musí být asi bolestivé.
"To je dobrý." Lotte bylo trapně. Byla na sebe naštvaná, že nedokázala zatlačit slzy a připadala si hloupě. Chtěla co nejrychleji změnit téma.
          "No a jak jsi se vyspal? Doufám, že jsi dospal ten čas o který jsem tě v noci připravila. Moc se omlouvám." Ve tváři jí byly znát známky úsměvu. Dagon se na ni pobaveně podíval.
          "Vyspal jsem se dobře a neříkej takové věci. Udělal bych to zas a čas strávený v tvé přítomnosti byl velmi příjemný." Jeho úsměv ji hřál u srdce. Díky němu pookřála. Hlavou ji proběhlo tolik otázek a věcí co by o něm chtěla vědět. Nevěděla na jakou se zeptat dřív.
          "Proč jsi se vlastně přistěhoval do Willows?"
Její otázka ho zaskočila. Nemohl jí říct - No víš, vlastně mám v plánu tu někoho zabít. Musel rychle vymyslet nějakou lež. Bylo mu na nic z toho, že jí bude muset zase lhát.
          "No pátrám tu po předcích své rodiny. Jsem blázen do historie," ušklíbnul se. Lotte ho zaujatě pozorovala a pohledem mu dávala najevo aby pokračoval. "Chtěl bych sestavit náš rodokmen." Zoufale si přál aby jí to stačilo.
          "Aha, tak to je zvláštní důvod," usmála se. "Ale skvělý důvod. Většina lidí se stěhuje protože prostě musí, ať už kvůli práci nebo škole."
          "To máš pravdu," souhlasil s ní. Chtěl se jí konečně zeptat na její rodinu a doufal, že se konečně dozví pravdu. Obával se nejhoršího, přál si aby se mýlil. Potřeboval to vědět. Zrovna se nadechoval, když začala mluvit sama.
          "Jistě musíš mít zajímavý rodokmen. Nepůsobíš jako ostatní. Je na tobě něco zvláštního. Musíš mít u žen jistě úspěch," usmála se a pokračovala. Vždy byla upovídaná a když byla ještě ve skvělé společnosti tak to šlo samo. "Můj rodokmen asi nebude moc zvláštní. Moje matka pochází sice z doktorské rodiny, ale trochu se minula povoláním. Je šéfkuchařka, ale v tomhle povolání se našla a baví ji, což je důležité. Otec byl automechanik a strýc je farář a pracuje v útulku pro bezdomovce." Ta slova ho bodla jako nůž do srdce. Ta ostrá bolest, kterou mu tím způsobila. Vyřkla ta slova sama aniž by se jí musel ptát. Cítil se rozerván na tisíce kousků. Lapal po dechu a snažil se zatlačit slzy vzteku a bolesti. V tu chvíli chtěl zemřít. I když pro něj by to nebylo tak jednoduché.
          "Stalo se něco?" Všimla si jeho bolestného výrazu.
          "Ne, jistě že ne," odpověděl suše. V duchu ji nenáviděl. Nenáviděl ji za to, že mu dala pocit štěstí a teď mu ho jen tak vzala.
          "Já jen, vypadal jsi jako kdyby tě něco bolelo." Dělala si o něj starosti.
          "Nepovídej," odsekl arogantně.
          "Opravdu jsi v pořádku?" Byla z jeho chování zmatená.
          "Ovšem," řekl s kamenným výrazem v tváři.
          "Dobře," sykla a podívala se na hodinky.
          "Copak? Neměla by jsi teď být se svými spolužáky?" řekl s téměř výchovným tonem. Lotte se ani trochu nelíbilo, jak tu otázku podal. Ale i tak se donutila k úsměvu.
          "No víš. V poslední době si nepřipadám v jejich společnosti dobře. Asi jsem se změnila. Připadám si teď jiná."
Dagon se na ni podíval a s arogantním úšklebkem řekl:
          "No jo, vy puberťáci. Myslíte si jak jste každý výjimeční, ale ve skutečnosti jste všichni stejně dětinští a povrchní."
Byla zaskočená. Nečekala, že by mohl během chvilky hned tak obrátit. Zklamal ji a zároveň ji i jeho slova ranila. Vstala a sáhla po kabelce. Ani si nevšimla, že jí z ruky spadl náramek. Ublíženě se na Dagona podívala.
          "Raději půjdu. Děkuji, ti za všechno, za ten včerejšek a hlavně za tenhle rozhovor. Díky tobě, jsem spadla z oblak zase zpět na zem. Doufám, že najdeš to co hledáš. Hodně štěstí." Otočila se a odešla zpět směrem k nemocnici.
          Dagon seděl stále na zídce kašny a cloumal s ním vztek. Tohle nechtěl. Právě ztratil, jedinou osobu pro kterou by byl schopen žít. Jedinou osobu, která v něm probudila dávno zapomenutý cit a život. Podíval se na zem a uviděl náramek. Hlavou mu proběhla vzpomínka, jak si prohlížela jeho knihovnu a na ruce jí vysel právě tenhle náramek. V tuhle chvíli měl chuť shořet v plamenech pekelných. Byl rozervaný a zraněný. Nechtíc mu způsobila ta nejhorší a nejvážnější zranění jaká kdy může někdo někomu způsobit. Zranění, která se sama nezhojí a může zahojit jen ten co je způsobil. V dlani svíral náramek a nechal se cupovat na kousky tou strašnou bolestí, kterou cítil. Nenáviděl ho, nenáviděl Seana Ravena den ode dne víc a víc. Vztekle vstal a zmizel mezi stromy.
* * *
Lotte přišla domů. Cítila v srdci strašnou spalující bolest a v hlavě neustále slyšela jeho arogantní hlas. Její matka seděla v obývacím pokoji a dívala se na seriál.
          "Ahoj broučku," ozvalo se z obývacího pokoje.
          "Ahoj mami. Budu v pokoji, kdybys mě potřebovala ano?" řekla z posledních sil a odešla do pokoje.
          "Jistě," zavolala na ni matka, než se za ní zavřely dveře jejího pokoje.
Lotte se zhroutila na postel a snažila se tu bolest a to zklamání nevnímat. Nešlo to. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Odejmula polštář a tiše čekala až to přejde. Po chvíli byla schopná zase vstát. Zasedla k notebooku a začala bezhlavě psát…

Sny…
K čemu nám jsou sny, když se málokdy splní? Nemá cenu snít s hlavou v oblacích. Protože i s oblak se musí jednou dolů a ten pád potom přináší jen bolest a utrpení. Nemá cenu snít.

Chvíli se mlčky dívala na blikající kurzor a potom text smazala.
"Tohle nikam nevede." Zavřela notebook a svalila se zpět do postele. Chvíli pozorovala tančící stíny na záclonách až jí ztěžkla víčka únavou tak, že se raději poddala spánku.
* * *
Dagon seděl v obývacím pokoji svého domu a nepříčeným výrazem se díval do dáli. V dlani stále svíral Lottin náramek a zoufal.
"Tohle jsem nechtěl. Tohle ne."

       
 (pokračování příště...)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 20. srpna 2010 v 20:35 | Reagovat

Velmi hezky napsané, nevím co víc k tomu dodat. Mě osobně se to velice líbilo.

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 28. srpna 2010 v 1:01 | Reagovat

opravdu nádherně píšeš...

3 Jeanne Jeanne | Web | 6. září 2010 v 21:57 | Reagovat

Prológ ma zaujal a pokračovanie skutočne nesklamalo. Píšeš vážne skvele amne sa to strašne moc páčilo. Skvelý námet a veľký talent. :))
Budem sa tešiť na pokračovanie, už som zvedavá :)

4 Lady December Lady December | Web | 7. září 2010 v 15:55 | Reagovat

To je opravdu milé, děkuji:) Pokračování bude snad ke konci týdne.

5 Simuš a Gabi Simuš a Gabi | Web | 15. dubna 2012 v 13:20 | Reagovat

Ahoj je to krásné. Napíšeš pokračování? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Designed by Lady December
©