Charlotte - Kapitola první (1.část.)

12. srpna 2010 v 12:05 | Lady December |  Fantazie

Kapitola první

Déšť


  
Charlotte
Bylo prvního září. Začátek každoročního shonu tak typického pro začátek nového školního roku. I když nebylo tohle léto nijak vydařené byl to jeden z těch hezkých, klasických pozdně letních dní. Lehce pofukoval vítr a slunce chvilkami vykouklo zpoza bílých mračen.
   Charlotte seděla na lavičce před školou a dívala se směrem k parku. Vítr jí nemilosrdně cuchal pramínky vlasů do sebe a něžně ji hladil po tvářích. Očividně si tento pocit nadevše užívala. Lotte patřila mezi oblíbené, měla spoustu přátel. Žila poměrně šťastný život jako většina sedmnáctiletých dívek. Byla úspěšnou studentkou vyhlášeného gymnázia a po maturitě ji měla čekat další studentská léta na medicíně. Měla rodinu, přátele, lidi, kteří ji milovali, krásu a mládí. 
K dokonalému štěstí jí chybělo už jen zdraví jejího táty. Její otec byl v komatu po autonehodě
a  byl dlouhodobě hospitalizován na místní klinice.
   Přestože měla přátel hodně, cítila se sama. Nevěřila ani jednomu z nich. Víc než přátelé to pro ni byli jen známí a spolužáci. Neměla problém se s nimi bavit. Zajít s nimi večer na diskotéku nebo do kavárny, ale s důvěrou a tím vším co znamená přátelství, už problém měla.
   Připadala si, jako kdyby někdy v létě kousla do otráveného jablka. Připadala si, prázdná a sama, i když se jí emailová schránka plnila zprávami od ostatních a mobil vyzváněl několikrát za den. Netušila co se to s ní stalo a nemohla se z tohohle stavu dostat. Jako kdyby se zastavila v čase.

   Ozvalo se zvonění.
   Studenti se začali hrnout do budovy školy a všude se rozléhal šum jejich tlachání. Charlotte seděla na svém obvyklém místě v prostřední řadě a předposlední lavici se svou spolužačkou. Měla pocit, že se jí hlava rozskočí z toho hluku který ve třídě panoval. Její třída byla snad ta nejhlučnější z vyšších ročníků na škole. Kdokoliv z kantorů šel po chodbě, věděl, že v této třídě je zrovna třetí B.
   "Tak jak bylo o prázdninách? Ani ses neozvala, mohly jsme někam zajít." Řekla s drobným úšklebkem Tess, její kamarádka se kterou seděla v lavici.
Lotte se pousmála a s falešným úsměvem odpověděla: "No, fajn. Klasický prázdniny. Léto, moře, pařby. No znáš to."
   "Ovšem." Procedila Tess skrz zuby.
   "Myslím, že bychom to měli jít večer zapít. Začátek školního roku…Zeptám se ostatních."
   "To by bylo fajn, a kam by se šlo?" zajímala se Charlotte.
   "Uvidíme, ještě se dohodneme." Tess byla nadšená z toho, že může zase něco zorganizovat. A těšila se, že se večer zase převede v nových šatech.
   "Dobře budu se těšit," řekla Lotte s větším nadšením než před chvílí, kdy vypadala dosti otráveně.

   Profesor vešel do třídy. Následovala první hodina ve školním roce. Nemluvilo se o ničem jiném než o třídních záležitostech a prázdninách. Vzhledem k tomu, že letos třeťák začínal i se semináři, bylo o čem mluvit. Většina dívek naslouchala profesorovi, někteří chlapci hráli potají pod lavicí karty a zbytek dospával kocovinu z "Posledních prázdninových pařeb", které se konaly o víkendech po okolí. Charlotte seděla v lavici a znuděně si pohrávala s pramínky vlasů a pozorovala profesora jak s nadšením oznamuje události nadcházejícího školního roku. Vypadalo to dosti komicky vzhledem k výšce onoho profesora. Bez problémů by zapadnul mezi studenty nižšího ročníku, než byl tento.
   "Hele nepřijde ti, že se třídní přes léto zase o trochu zmenšil?" pošeptal jeden ze spolužáků Lotte do ucha. Ta se ušklíbla a podívala se na mobil, aby zjistila jak dlouho budou profesorův monolog poslouchat. V tom se hlas třídního zostřil a Charlotte bylo jasné, že míří k ní.
   "Ještě pět minut, slečno Ravenová " Lotte se začervenala a dál směřovala pohledem k profesorovi.
* * *
  
   Předměstí bylo jednou z nejklidnějších částí Willows, ale ne dnes. Přirozeně, v centru města by si vás nikdo nevšimnul, ale na předměstí to chodí jinak. Nekoupíte si nové auto, aby to ještě ten den nevěděli všichni závistiví sousedé, nepřivedete si domu nového partnera aniž by to nevěděli sousedé a už vůbec se tam nepřistěhujete tak, aby o vás hned ten den nevěděli.
   Poměrně velký rozruch způsobil příjezd nového majitele domu, který stál až na konci předměstí. Dům sice začínal chátrat, ale to na jeho kouzle a tajemnosti přidávalo o to víc. Stál přímo na hranici místního lesa a předměstí. Dál od města stál už jen dům starého Anthonyho Talbota místního" strašáka dětí", takříkajíc.
   U domu stálo BMW X5 ve vínové metalíze a starší modrý Opel. Sousedé nenápadně pokukovali kolem, co se děje. Z domu vyšla nejdříve realitní agentka a hned za ní vyšel mladý  pohledný tmavovlasý muž. Agentka mu právě předávala klíče od domu, když ze strany přiletěl míč. Muž ho bez sebemenších problémů chytil, což nikdo nejspíš nečekal. Otočil se na děti přes silnici. Ty stály bez pohybu a strnule čekaly, co se stane. Muž jim hodil s malým úšklebkem míč zpátky.
   "Máte skvělý postřeh, pane Owne," řekla s údivem realitní agentka.
   "To je cvikem, paní MCArthurová." Ušklíbl se.
Z Opela se ozvalo dětské volání: "Mami, kdy už pojedeme?" V autě seděl osmiletý chlapec a volal na realitní agentku.
  "Už pojedeme, zlato. Připoutej se, " zavolala na chlapce.
  "Moc se omlouvám pane Owene"
  "Dagone," přerušil ji muž.
  "Dagone," usmála se.
  "Musím jít, slíbila jsem synovi, že ho do školy odvezu."
  "To je v pořádku." Opětoval jí úsměv.
  "Věřím, že budete spokojen. Je to opravdu krásný dům. Stačí mu jen malé opravy," řekla nastupujíc do auta.
  "Určitě. Děkuji a nashledanou."
  "Nashledanou," odvětila a odjela do centra města.

   Dagon se vydal ke dveřím domu a stále cítil pohledy svých sousedů. Otočil se a podíval se do oken protějšího domu. Za záclonou stál jeden z jeho sousedů s manželkou a zvědavě ho pozorovali. V okamžiku ztuhli, když jim došlo, že nejsou jediní kdo někoho pozoruje. Dagonův pohled je bodnul až u srdce jak se vyděsili. Dagon se pousmál nad jejich vlastní hloupostí a zašel do domu.
   Dům byl vybavený postaru nicméně i tak jeho vnitřek působil velmi luxusně. Jeho původní majitel byl nezvěstný a po pár měsících, když místní řeka vyplavila část  jeho těla, přesněji řečeno ruku byl prohlášen za mrtvého. Jeho příbuzenstvo s tím nechtělo mít nic společného, proto se domu chtěli co nejdříve zbavit.
   Dagon se posadil do křesla a do ruky vzal starý obrázek mladé dívky. Měla krásné modré oči a tvář jí lemovaly blonďaté lokny. Člověk by si ji spletl s andělem, i když uvnitř měla do anděla daleko.
   "Chybíš mi, Natali. Strašně moc." Řekl a prsty přejel po obrázku.
   "Ale já tě pomstím, sestřičko. Tahle zrada, tahle odporná zrada nezůstane potrestána."
V druhé ruce držel skleničku vína. Myšlenka na minulost v něm rozpoutala takový hněv, že křehké sklo tlak prstů nevydrželo a roztříštilo se. Dagon zvedl ruku a podíval se na ni. Celou dlaň měl rozřezanou od střepů. Krev mu stékala po dlani k loktu. Vzteky zahodil zbytek skleničky do krbu a vyndal si střepy z ruky. Rány po střepech se po chvilce zacelily. Podíval se na sebe do zrcadla. Zorničky se mu samou divokostí roztáhly. Cloumal jím vztek a bolest, kterou mu smrt jeho nemrtvé sestry způsobovala. Obrázek světlovlasé dívky položil zpět na stolek a při pohledu na ni se mu tvář zkřivila bolestí. Po tváři se mu sklouzla slza a zastavila se na rtech. Podíval se zpět do zrcadla a druhou rukou si otřel slanou kapku neštěstí. Zpoza rtů se zablýskly dva bílé špičáky.

* * *
   tik-ťak, tik-ťak...
   Zprvu se hodina zdála nekonečnou, ale v tom se ozval známý zvuk zvonění. Studenti se vyhrnuli ze tříd a školní rok započal. Charlotte vyšla ze třídy obklopená svými spolužačkami. Šla sice uprostřed hloučku dívek, ale jejich tlachání neposlouchala. Slyšela spíš jen šum. Jako když zrní televize.
Nebylo ještě ani devět hodin dopoledne - den teprve začínal.
   "Půjdeš s námi?" Vytrhla Kate Charlotte ze snění.
   "Hmm..a kam?" zeptala se.
   "Pravděpodobně k Henrymu, " řekla Tess. U Henryho se říkalo místní vyhlášené kavárně. Henry - majitel, byl velmi milý a všemi oblíbený.
   "Promiňte, ale nemůžu. Musím doma dodělat nějakou práci, abych večer mohla jít s vámi flámovat," usmála se.
   "Dobře, to je jasný," ušklíbla se Kate. "Tak uvidíme se večer?" ujistila se.
   "Určitě. V kolik a kde? Nějak nemám nápad." Charlotte se snažila vyhnout jakémukoliv plánování od toho tu byla Tess.
   "No chtěli jsme to dohodnout až U Henryho." Tess nakrčila obočí.
   "Aha, jasně. Tak víte co? Dejte mi potom během dne vědět na mobil, je mi to více méně jedno." Řekla Lotte.
   "Určitě," podotkla Tess s nadšením.
   "Tak zatím ahoj. A večer." Nadšení z ní úplně sávalo.
   "Určitě" pokynula Charlotte s úlevou a otočila se na odchod.
Dívky zmizely v ulici a Lotte si mohla oddechnout. Celé to napětí a hluk ze třídy z ní opadly. Vydala se na cestu domů.
Charlotte byla stejně jako Tess místní. Školu měla nedaleko od domu a s Tess si až do teď byli dost blízké. Možná to byla autonehoda jejího otce, co ji tak změnilo.
   Ke konci minulého školního roku jel Peter Raven jako každý večer autem z práce. Dělal automechanika a pracoval pozdě do noci. Toho večera jel stejnou cestou jako normálně domů, když se ze zatáčky vyřítil náklaďák a jeho auto doslova smetl ze silnice. Hasiči Petera dostávali z auta několik hodin. Bohužel, čím déle jim to trvalo tím vážnější bylo zranění jeho hlavy. Měl silné krvácení do mozku, které způsobilo, že upadl do komatu ze kterého se stále neprobral. Doktoři mu moc šancí nedávají. Charlotte zůstala sama s matkou a mladším bratrem. Peterova autonehoda s rodinou otřásla v základech. Nejhůře to asi nesl Lottin bratr, Charlie. Bylo mu patnáct když se to stalo. Otec pro něj byl vzorem a trávil s ním tolik času kolik mohl. V dnešní době se málo vidí takovýto vztah mezi otcem a synem. To co bylo mezi nimi, se dá vídat snad jen v těch amerických filmech, jak otec se synem spolu dovátí na baseballovém hřišti. Autonehodou se všechno změnilo. Charlie se upnul na špatnou partu lidí. Na bandu místních kluků, která ho jednou přivede do potíží. Vlastně s nimi mu tak říkajíc začala ta pravá puberta. To Charlottinu matku ještě více zlomilo. Už stačilo, že její muž je na prahu smrti, vyvádění pubertálního syna bylo v tuhle dobu to poslední, co potřebovala. Naštěstí měla k ruce Charlotte. Lotte jí pomáhala nejen tím, že jí byla oporou, ale také tím, že měla vlastní stálou brigádu v místním bistru jako hodně místních studentů a proto se v mnoha směrech, hlavně v těch finančních o sebe postarala sama. Možná proto i tak trochu bojovala s Charliem. V jeho očích byla ona ta hodná a on ten neposlušný syn.
Lotte šla ulicemi a myšlenkami byla už u nadcházejícího večera. Přemýšlela nad tím, co všechno musí doma udělat, aby se mohla jít večer bavit. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, že si ani nestačila všimnout, že se blíží ke kraji chodníku. Vstoupila by na silnici kdyby ji něčí ruka nezastavila.
   "Pozor!"
   Pár centimetrů od ní ji minul červený pickup. Lotte sebou trhla a vyděšeně se podívala na toho kdo ji chytil. Byl to mladý pohledný muž. Hnědočerné rozčepýřené vlasy se mu vzdouvaly větrem a  pohledem jeho zeleno-modrých očí si ji prohlížel. V tváři mu četla cosi neznámého, něco co ještě neviděla. Viděla v nich smrt a strach, ale v takovém zvláštním pojetí. Jako by to byla právě ona sama, kdo ho vystrašil. Jeho pohled jí naznačoval starost a obavy. Jen tak se na sebe mlčky dívali a po chvilce se oba přiměli ke slovům.
   " Jsi…"
   "Děk.."
Promluvili oba najednou.
Lotte byla zaskočena ale vykoktala ze sebe trhavé "děkuji".
   "Jsi v pořádku? " Stále ten stejně ustaraný výraz.
   "Musíš příště lépe koukat."
Z tváře mu konečně opadlo napětí a byly znát náznaky úsměvu.Stála před ním, neschopna pohybu, a jen se na něj upřeně dívala, když si uvědomila, že ji stále drží za předloktí. Všimnul si toho i on.
   "Oh, omlouvám se." S těmito slovy dal jeho ruku pryč a přeměřil si ji pohledem.
Možná to byl zvuk tříštícího se skla, co ji přimělo k dalším slovům.
   "Jsem v pořádku, nic mi není" odpověděla a ohlédla se za zvukem střepů.
   "No jo, město," podotknul s pošklebkem, když se oba dívali na dohadující se řidiče co se před pár vteřinami srazili v boční ulici. Lotte se na něj usmála a odvrátila pohled zase zpět k autonehodě.
   Na zlomek sekundy se zadíval na její usměvavé rty, vtom se zvedl vítr a vlna vůně její ho parfému ho praštila přímo do tváře. Cítil se jako omámený.
   "Musím jít," řekl nepřítomně. Během vteřiny se ztratil v davu lidí, které přitáhla zvědavost podívat se na autonehodu.
Charlotte se nestačila ani nadechnout, aby se se svým zachráncem rozloučila. Byl pryč. Jako by se vypařil.
   "Ty vole, čum na to. Ten to do něj našil." Ozvalo se z davu. Lotte se otočila - stáli její dva spolužáci a s úžasem zírali na zdemolovaný zadek auta. Znechuceně se odvrátila a pokračovala v cestě.
   V mysli měla stále obraz tváře onoho záhadného muže. Kdo to asi byl? Otázky jí zněli v hlavě jako kostelní zvony v pravé poledne. Po chvíli chůze od té nehody konečně zahlédla svůj dům. Byla na předměstí. Když odemkla, padlo na ni tíživé ticho. Dům byl prázdný. Její máma byla v práci a bratr byl pravděpodobně někde venku s ostatníma. Lotte vešla do obýváku a svalila se do křesla. Dnes toho měla plné zuby. Chvilku takhle seděla v křesle a dívala se do vyhaslého krbu. Hlavou se jí honily obrazy a vzpomínky. Viděla jak s tátou a bráchou hrají fotbal na zahradě. Jak si všichni společně užívají Vánoc a Nového roku. Všechny tyhle vzpomínky ji naplňovaly teplem a štěstím. Díky nim zapomněla na všechno zlé. Ze snění ji vytrhlo odbíjení hodin na druhé straně místnosti. Bylo půl desáté dopoledne. Lotte vstala a šla udělat běžné domácí práce, aby je nemusela dělat její máma až se vrátí z práce. Zrovna když šla pověsit prádlo, vešel domů její bratr. Zmohl se na suché "čau" a odešel do svého pokoje v podkroví. Charlotte byla na jeho chování zvyklá, ale vždy, když viděla tu skrývanou bolest v bratrových očích, projela jí srdcem ostrá bolest div ji to nesrazilo na kolena. Bylo jí Charlieho líto, ale zároveň ho nenáviděla za jeho sobectví. Copak ji otcova nehoda nijak nezasáhla? Ovšem, že ano. Bolelo ji to stejně jako jeho, ale musela být silná. Ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli nim - mamce a mladšímu bráškovi.
   Lotte věšela prádlo, když si všimla, jak se k ní blíží její sousedka.
"Ahoj, Lotte. Jakpak se máte?" Křičela už od dveří svého domu.
"Dobrý den, paní Gibbsová. Ale jo, máme se dobře," řekla Lotte stereotypním tónem. Naučila se tuhle univerzální odpověď, aby ostatní nepoznali, jak ji to všechno uvnitř trhá a bolí.
"Tak to jsem ráda, drahoušku. " Řekla stará Gibbsová suše.
"A jaký byl první den ve škole?" vyzvídala. Samozřejmě ji to vůbec nezajímalo, spíš se chtěla dozvědět nějaké pikantní novinky o Charlottině rodině, které by mohla šířit dál. Lotte věděla moc dobře, oč jí jde. Proto sousedku odbyla několika nic neříkajícími odpověďmi, pověsila zbytek prádla a šla do domu. Lehla si ve svém pokoji na postel a snažila se usnout aby měla dost sil jít večer s ostatními do baru.

* * *

Potom, co mu Lotte zmizela z dohledu, se Dagon posadil na lavičku v parku. Hlavou se mu honila změť obrazů. Její úsměv, pohled zelených očí, v kterých by se nejraději utopil, hnědočerné vlasy vlajícíají ve větru a ke všemu ta vůně. Cítil v sobě zvláštní pocit, poznával ho, jen ho neuměl pojmenovat. Měl zase pocit, že žije, i když to byl jen pouhý pocit.
   Chvíli seděl na lavičce ve stínu velkého javoru a přemítal si ten zmatený shluk myšlenek. Ale jako vždy, když se konečně zase cítil "živý" všechno utnula jediná vzpomínka. Do mysli se mu vkradl obraz pomalu chátrajícího těla jeho krásné sestry a obraz dřevěného kůlu v jejím srdci. Viděl obraz toho prokletého okamžiku, jak se zhroutila na zem a padla mu přímo do náruče a z poslední sil řekla: "Nic netrvá věčně, bráško" obraz očí vraha, ze kterých sálalo znechucení, nenávist a opovržení.Obraz události, která se stala teprve před několika lety. Bylo to ještě tak čerstvé - tak bolestivé. Ale těžko věřit, že by bolest a chuť po odplatě vůbec někdy vyprchala. A i kdyby ano, trvalo by to stovky let. Možná. Ale i tak, potom by se už nemohl pomstít, protože vrahem byl člověk. Nemohl dopustit, aby vrah jeho sestry prožil šťastný lidský život a potom poklidně ve stáří skonal.
   Při pomyšlení na to všechno mu bylo zle.
   "Musím ho najít," řekl si pro sebe. Konec konců tohle byl právě důvod, proč se přistěhoval do Willows - najít vraha své milované sestry. Najít toho, koho milovala. Najít toho, kdo ji zradil jen pro to, čím byla. Jmenoval se Sean Raven. Dagon zjistil, že teď pracuje v místním útulku pro bezdomovce a stal se farářem.
   "Taková ironie. Pod maskou ctnosti a víry se skrývá taková zrůda." Tvář mu zkřivila bolest a hněv.
   "Připravil mě o jedinou rodinu co jsem měl. Najdu ho. Najdu," zamumlal si pro sebe a vstal. Právě v ten okamžik šel kolem Dagona chlapec se psem. Vedl si na vodítku nádherného Rotvajlera. Pes šel poklidně vedle svého pána, ale když se přiblížil k Dagonovi, začal vztekle vrčet. Chlapec držící vodítko se vyděsil, ale snažil se psa zvládnout. Dagon se na zvíře podíval a jako by ho udeřil pohledem. Pes vyjekl jako štěně a držel se dál. Chlapec se znepokojivě podíval na Dagona a raději zrychlil krok.
   Dagon celou událost se psem ignoroval a přemýšlel nad něčím jiným. Procházel městem a snažil se uspořádat si myšlenky v hlavě. Do plánování krvavé msty se mu ale začalo míchat i něco nového. Po dlouhé době zasvítilo do jeho srdce i světlo a hřejivé teplo - ta dívka z dnešního dopoledne. Ani se jí nezeptal na jméno...

* * *

Jak Charlotte ležela na posteli a přemítala si události z dopoledne, začala pociťovat, jak jí těžknou víčka. Po chvíli tvrdého boje se spánkem podlehla.
   Bylo půl čtvrté, když Lotte vzbudilo bouchnutí dveří. Její mamka přišla z práce.
   "Děti, jsem doma," zavolala z pod schodů.
Charlie to ignoroval. Dál ležel na posteli se sluchátky a poslouchal hudbu. Charlotte sešla dolů pomoct mámě s nákupem.
   "Ahoj.Jak bylo v práci?" Zeptala se rozespale a políbila matku na tvář.
   "Jako vždy. Hodně práce. Rozjíždíme nové menu pro snídaně, tak toho máme nad hlavu." Lottina mamka pracuje v místní vyhlášené restauraci jako kuchařka.
   "Aha," odvětila Lotte a dál dávala nákup do lednice. "Večer bychom si chtěli jít se spolužáky sednout do baru někde tady ve městě." Řekla Charlotte a čekala matčinu reakci.
   "No, tak dobře. Stejně je pátek. Jen na sebe dávej pozor." Lottina mamka moc dobře věděla, že je její dcera zodpovědná, navíc byla skoro dospělá a také byla ráda, že se Lotte trochu rozptýlí. Po tom všem si už o ni začínala dělat starosti, proto byla ráda, že jde večer s kamarády ven.
   Charlotte byla překvapena vstřícností své matky, nic méně byla ráda, že k ní má důvěru.
   "Dobře. Tak, děkuju," řekla tiše.
   "A jak se dostaneš domů? Sama přes město nepůjdeš!" Zdůraznila matka s výhružným výrazem v tváři.
   "Neboj, mami. Mike, ten jak jsme ho pozvali v červnu na grilování, mne doprovodí domů." Ujišťovala Lotte matku, i když vůbec netušila, jestli s ní Mike bude ochoten jít.
   "Dobře," přeměřila si ji pohledem matka.
   "Neboj," usmála se na ni Charlotte a šla zpět do pokoje.
   "Bojím, ale Mikovi věřím, je to fajn kluk," volala na ni z kuchyně.
Když vyšla poslední schod do podkroví všimla si, že dveře od bratrova pokoje jsou pootevřené. Hlavou se jí honila myšlenka na šťastné dětství, na ty roky kdy si se svým mladším bráškou hráli na honěnou po zahradě. Zaklepala na pootevřené dveře, ale bylo ticho. Hned jí došlo proč. Zaslechla šum hudby ze sluchátek. Charlie ležel na posteli s nohama opřenýma o noční stolek a poslouchal svou "empétrojku". Lotte se posadila k němu na postel a jemně mu zatřásla s ramenem. Charlie otevřel oči, kysele se na sestru podíval a poslouchal dál. Lotte to ranilo, ale v poslední době byla na chování svého bratra zvyklá. Vzala mu sluchátka a hudbu vypnula. Charlie vylětěl: "Co blbneš?!" prskal kolem sebe.
   "Jen jsem si chtěla promluvit," řekla zklamaně. Charlie se posadil a pokrčil obočí.
   "Hmm a o čem?"
   "Jde o mámu. Jdu dnes večer ven a nechci, aby tu byla sama. Chtěl jsi dnes někam jít nebo budeš doma?" Zeptala se Charlotte a zkusila smutný výraz, který na něj vždy fungoval.
   "No co asi. Jo budu doma," odsekl.
   "Děkuju." Oddychla si a vstala z postele.
   Charlie si připravoval sluchátka. Když mu hlavou proběhla otázka.
   "Proč to děláš?" zeptal se sestry.
Lotte se zastavila ve dveřích.
   "Co přesně dělám?" Byla zmatená.
   "Tohle. Tohle všechno. Můžeš se rozkrájet. Snažíš se doma všechno zvládnou, se vším pomoct. A co z toho máš?" Nechápal.
Lotte šla k oknu jeho pokoje a pohrávala si se zvonky, které tam visely od jejich dětství.
"Kvůli tomuhle." Ukázala na zvonky."A také kvůli tomuhle." Odhrnula záclonu a ukázala na jejich dětské hřiště na zahradě. Charlie ji pořád nechápal.

"Pamatuješ, jak jsme si tam jako malí hrávali? Jak máma s tátou sedávali na terase a dívali se, jak si hrajeme? Tak přesně kvůli tomu všemu. Kvůli vzpomínkám a společně stráveným chvílím. Protože, to dělá rodinu rodinou. Protože, i když tu teď s námi táta nemůže být…" do očí se jí hrnuly slzy.
"…tak jsme pořád rodina. A je to, to jediné co máme - jeden druhého. A já nedovolím, abychom tohle ztratili." Charlie jí setřel slzu z tváře. I když to nechtěl dát znát, byl dojatý.    
"Mám tě rád, ségra." objal ji a snažil se za jejím ramenem potlačit pláč.
"Já tebe taky, moc," povzdychla Lotte.

   Aniž by to tušili, jejich matka stála pod schody a celý rozhovor slyšela. Byla dojatá a po tvářích jí stékaly proudy slz. Když ale slyšela Charlotte vycházet od Charlieho z pokoje, šla raději zpět do kuchyně, aby ji nezahlédla.
   Lotte přišla do pokoje a zhroutila se na postel. Stále byla rozklepaná z rozhovoru s Charliem, ale zároveň ji jeho slova, "mám tě rád", hřála u srdce. Najednou zazvonil telefon. Přišla jí zpráva.

TAK PŘED PUL SEDMOU - BAR U TANECNICE.
TESIME SE KOCKO.
TESS A SPOL.


Chvíli polehávala na posteli a objímala polštář, ale když hodiny odbily pět odpoledne, bylo na čase se jít připravit na večer.
Šla do koupelny a napustila si horkou vanu. V klidu relaxovala a v mysli si přehrávala vzpomínky na dnešní dopoledne a na toho záhadného neznámého. Byl jí sympatický a probouzel v ní zvědavost. Zase cítila nějakou chuť do života.

* * *

   Bar U Tanečnice byl vyhlášený po celém městě. Scházela se tam pravidelně stejná skupina lidí, ale i lidé co se do města právě přistěhovali a chtěli zapadnout. Charlotte, Tess a jejich ostatní  přátelé tam byli známí.
   Ještě ani nestačila vkročit do baru a už se z něj vyřítila nadšená Tess s Kate a hodnotily její vzhled. Už po pár vteřinách viděly, že nebude co vytknout. Ostatně jako vždy. Lotte byla okouzlující vždy a všude, až to někdy, nebo vlastně často, Tess sžíralo a snažila se jí co nejvíc vyrovnat.
   "Bože můj, vypadáš skvěle," přitakal Mike.
I když teď Lotte byla zlomená rodinnou tragédií, byla to pořád ona. Dříve také bývala jako její vrstevnice. Ovšem, zajímala se o módu, ráda nakupovala a četla módní časopisy, proto nebylo dne, kdy by nevypadala krásná a přitažlivá.
   Tess se zakřenila na Kate. Zacloumala s nimi závist. Lotte světlé úzké roztrhané džíny s těsným tričkem slušely a lodičky na jehlových podpatcích tomu dodávaly jistou eleganci.
Začalo se stmívat a do toho se na obloze začaly převalovat mraky.
   "Myslím, že bychom měli jít dovnitř!" podotkla Lotte když viděla co se děje na obloze.
   "Pane jo, to bude slejvák," vyjekla Tess.

   V baru bylo vše při starém. Známé tváře za barem i u stolů, až na pár lidí co zde byli nejspíš poprvé se nic nezměnilo.
   Večer probíhal podle očekávání. Všichni se skvěle bavili, Tess byla v jednom kole. Charlotte seděla u baru a bavila se s Mikem, když v tom se ozval hluk z jednoho zákoutí baru. Nějací chlapi se tam do sebe pustili. Během pár vteřin už u nich byli vyhazovači a vedli je ven.
   "Tohle nemám ráda," řekla Charlotte.
   "Co? Když se chlapi řežou?" Zeptal se Mike s pošklebkem.
   "Ne." Uculila se. 
   "Nemám ráda, když se začnou řezat někde na diskotéce nebo v baru. Jen tím ohrožujou ostatní. A vůbec, kdo se má na to koukat." Procedila skrz zuby.
   "No jo, asi máš pravdu - s tím ohrožováním. Ale tomu se člověk nevyhne ani na vesnici natož tady."
Lotte přikývla na souhlas.

Situace se zase uklidnila a v baru probíhal dál typický večer. Čas neúprosně běžel, ale v baru to skoro nikdo nevnímal. Čas rychle běží, když se člověk dobře baví. Charlotte a ostatní zrovna hráli turnaj v šipkách, když hodiny odbily jednu ráno. Na některé už padla únava a šli domů, někteří spali pod stolem a na některých se ještě vůbec neprojevovaly známky únavy. Charlotte už cítila, že je unavená a rozhodla se jít domů.
   Vzala si kabelku a chystala se k odchodu.
   "Ty už jdeš?" zeptala se přiopilá Tess.
   "Už půjdu, jsem nějak unavená, těším se do postele." Pousmála se a doufala, že ji nebudou přemouvat.
   "Já bych šel do postele klidně s tebou, jestli chceš." Projevil zájem opilý Alex.
Lotte mu věnovala jeden znechucený pohled a hned mu bylo jasné, že tohle asi nevyjde.
   "Ale no tak, odpusť si ty oplzlé kecy," okřiknul ho Mike. "Půjdu tě doprovodit," nabídnul se Mike, ale jen co vstal udělalo se mu špatně. Posadil se na židly a díval se upřeně na zem.
   "To není asi dobrý nápad," zasmála se Lotte. Mikovi se začal zvedat žaludek. Když si toho Lotte všimla ustopila o krok dál. Během pár vteřin začal zvracet. Lotte bylo Mika líto, když se ostatní se smáli. Když se Mike znovu napřímil, nevypadal vůbec dobře.
   "To máš z toho, že u pití jenom sedíš a mícháš to," podotkla Lotte. "Zvládnu to sama, ty se dej dohromady, " usmála se a vzala si kabelku.
   "Dejte na něj pozor," volala při odchodu na ostatní.
Když vyšla z baru, vydala se rychlou chůzí domů. Neměla to zase až tak daleko. Jen pár bloků. Ale i tak to pro dívku v tuto dobu nebylo nijak bezpečné.

 ...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daletth Daletth | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 20:15 | Reagovat

Tak jsem přelouskala první část první kapitoly... Na zbytek se vrhnu, až budu mít zase trochu času...
První dojmy: Neuraz se, ale je to zkrátka obdoba Stmívání... Tím nechci naznačit, že je to špatné nebo že to zavrhuju, naopak se těším, až si přečtu zbytek! Na nějakou hlubší kritiku je toho zatím málo. Pokud je dílo extrémně špatné, odradí čtenáře už takovýhle kousek - ale to tady nehrozí... ;-), bohužel k tomu zatím nedokážu napsat nic víc, je toho zkrátka málo a zatím se tam nic moc nestalo... :-|

Jinak... Drze se přiznám, že jsem si tvé dílko zkopírovala do wordu a jelikož jsem trochu ujetá..., opravila jsem tam chybky a připsala nějaké poznámky do textu (většinou se to týká gramatiky a stylistiky...), tak kdybys měla zájem, můžu ti to poslat...

2 Lady December Lady December | E-mail | 25. srpna 2010 v 14:57 | Reagovat

[1]:Dobře, budu se těšit. Ano pravda, že pokud jsi přečetla jen tohle tak toho je opravdu zatím málo. ;) Co se "Stmívání" týče ... Je mi pár dní sdmnác let...na to abych psala věci více "dospělé" i třeba s historickým podtextem mám ještě málo načtneno a málo inormací. Píšu to tak schálně abych tím zaujala teenagerovskou většinu osazenstva blog.cz. Po pár kapitolách jistě zmněníš názor...alespoň v to upřímně doufám;)
Zde opravdu nepůjde o třpitící se upíry bez špičáků:)

Za opravdu děkuji:) Budu ráda když mi to pošleš:)

3 Daletth Daletth | E-mail | Web | 25. srpna 2010 v 16:54 | Reagovat

Tak tohle je dobrá sebekritika - málokdo přizná, že má málo načteno apod., takovéhle upřímnosti je třeba si u lidí cenit... 8-)
Chápu tvé pohnutky, proč píšeš takhle..., když si člověk "udělá jméno" (i v internetovém světě), klidně i na něčem co letí, může si pak psát co chce..., tak to alespoň vidím já... :-D
Doufám, že to budou jinací upíři..., pořádní. Ať se Bram Stoker konečně přestane obracet v hrobě.

4 therysek-diary therysek-diary | Web | 5. září 2010 v 13:05 | Reagovat

Já tedy zatím přečetla jenom kousílínek, protože musím pádit. No, alespoň už vím, kam zase zajít, až budu mít volno. Zatím jsem tak v polovině. Podle prologu to vypadalo moc zajímavě, takže si to nejspíš vychutnám až do konce.

5 therysek-diary therysek-diary | Web | 5. září 2010 v 13:06 | Reagovat

[3]: :-D.. souhlasím

6 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 11. září 2010 v 3:51 | Reagovat

[3]: Tak, já to přečetla celé a zatím mi to přijde jako naproto klasická teenegerská upírna. Docela mě nudily pasáže "ze života teenegerů", vyloženě mi vadila pokřivená idyla rodiny Ravenových (Raven - to taky není zrovna originální příjmení do podobné upírny, že?), no a samozřejmě sáhodlouhé popisy toho, jak om jí dotknul a ona z toho byla celá udělaná... to je konec.
Každopádně, je to hodně dobře napsané (když pominu gramatické chyby) a dá se to přečíst bez větší újmy. Cílové publikum určitě pobavíš.
Jenom si říkám, jestli už není těch upírů a povrchních středoškolaček v poslední době moc a jestli vůbec ještě může něco takového běžného konzumenta zaujmout. ;-)

7 Lady December Lady December | 11. září 2010 v 9:24 | Reagovat

[6]: Ovšem, že jich je až moc - ale na svém si trvám, a jak řekla Daletth:
"když si člověk udělá jméno (i v internetovém světě), klidně i na něčem co letí, může si pak psát co chce"...
Proto mi kririka "klasická teenegerská upírna" přijde scestná, když je důvod (proč a kvůli čemu?) napsán víš.
Ovšem za tvůj názor děkuji.

8 Nikol Grooving Nikol Grooving | Web | 13. února 2011 v 18:11 | Reagovat

Máš strašně zajímavý styl psaí. Líbí se mi :-) A jde vidět, že jseš inteligentní, když dokážeš přiznat chybu. :-)

9 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 23. července 2011 v 2:47 | Reagovat

Podívejme, tak já už to četla, asi jsem napoprvé přeskočila prolog, či co. Nebylo by něco novějšího na čtení? :-)

10 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 27. února 2012 v 10:15 | Reagovat

No, prečítala som si aj prológ, aj túto časť. Nie som sklamaná. Akurát možno tým, že ten chlapec je opäť upír. Každý píše o upíroch, ale čo sa Ti musí nechať, že dávaš do toho srdce a píšeš pekne. Odhadujem, že keď pôjde domov, tak stretne sa s tým upírom, možno sa mýlim, ale takto, keď to napíšem do komentára, aspoň budeš vedieť, ako rozmýšľajú čitatelia a čo očakávajú :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Designed by Lady December
©