Charlotte - Kapitola první (2.část)

12. srpna 2010 v 12:09 | Lady December |  Fantazie
                                                                Nejdřív čti tohle.


   Dagon seděl v obývacím pokoji a četl si knížku. Přečetl pár kapitol a znuděně ji zavřel. Nevěděl co si sám se sebou počít. Cítil se sám. Musel myslet na tu dívku z dopoledne. V její přítomnosti se cítil tak jako už dlouho ne. Chtěl ten pocit zažít znovu. Chtěl ji znovu potkat.
V domě to pro něj bylo k nevydržení. Oblékl se a šel se ven projít a doufal, že se tím alespoň trochu unaví.

* * *

   Lotte prošla pár bloků. Když v zádech ucítila něčí pohled. Otočila se, zahlédla v dáli siluetu těla. Někdo tam v dáli stál a upřeně se na ni díval. Alespoň to tak cítila. Ozvalo se hlasité zahřmění. Během pár vteřin se spustil prudký liják. Dala se do běhu. Srdce jí mohlo strachy vyskočit z těla a nemohla dýchat. Byla už jen dva bloky od předměstí když se musela zastavit a popadnout dech. Stála pod pergolou místního butiku a lapalo po dechu. Najednou zaslechla něčí smích. Přes silnici se k ní blížila skupinka opilých mužů.

   "Á hele, máme tu společnost," řekl jeden z nich a mířil si to přímo k ní. Z tmavých džínů mu odkapávala voda a košili měl neurvale rozepnutou. Bylo jich pět, ale z toho dva byli sotva schopni chůze a opírali se o veřejné osvětlení. Zbylí tři si ji začali dobírat.
   "Hele, prdelko, pojď s námi. Uděláme si soukromé mejdlo," ozval se ten na kraji.
   "Jo, užijem si," zasmál se ten v rozepnuté košili a blížil se k Lotte. Ta se pokusila se jim vyvléknout a utéct, ale zatarasili ji cestu. Když viděli její zoufalý výraz, tak se začali smát. Jejich smích burácel tak, že by přehlušil i tu bouřku. Ten třetí z nich si ji přeměřoval pohledem.
   "Hmm, vypadá šťavnatě. Co?" Vztáhl ruku, že si na Lotte sáhne, ale ona s sebou trhla a zavrčela na něj.
   "Nesahej na mě. Smrdíš jako zmoklej pes a o dechu ani nemluvím." Srdce jí tlouklo tak silně, že si musela dát dlaň na hruď aby jí nevyskočilo z těla.
   "Ňáká drzá ne?" Podotknul jeden z těch u sloupu a v zápětí začal zvracet.
Charlotte chtěla využít příležitosti, že upoutal pozornost ostatních, k útěku ale jeden z nich ji chytil za ruku a zařval na ni.
   "Takhle s námi mluvit nebudeš, kočičko." Lotte mu vrazila pěstí takovou silou, že mu přerazila nos. Muž zaúpěl.
   "Au, ty mrňavá děvko. To si odskáčeš." Ale bolest ho zrazila k zemi. Opíral se o stěnu butiku. Zbylí dva jí chtěli dát za vyučenou.
   "Asi tě budeme muset naučit, jak se chovat." Už na ni vztahoval ruku, když ho něco odstrčilo takovou silou, že odletěl o několik metrů dál a přistál v popelnicích. Lotte a ani nikdo z nich nestačili zpozorovat, co se stalo. Postava se hýbala velmi rychle, že nebylo nic poznat. Díky rozbitým lampám v ulici a hustému dešti bylo vidět sotva na pár metrů. Ten co se krčil u zdi a vzpamatovával se z Charlottina pravého háku se dal k útěku. Ostatní ho buď následovali a nebo stáli jako přibití k zemi. Ani jeden z nich neměl ponětí co to bylo. Lotte se snažila utéct, ale nevšimla si, že za ní je obrubník a klopýtla o něj. Upadla na vrata garáže, která byla hned vedle. Vrata se promáčkla a vydala rachotivý zvuk ohýbajícího se plechu. Ostatní muži zpozorněli a chtěli dívku chytit. Než se k ní ale stačili dostat to něco ji popadlo a neslo ji pryč.
   Muži nevěřícně zírali na mizící stín v dáli.

   Lotte byla tak vyčerpaná a vystrašená, že se nebránila. Pevněji se přitiskla ke svému zachránci ať to byl kdokoliv a nechala se nést v jeho náručí. Cítila jen pánský parfém a chlad, který sával z jeho těla. Neměla sílu se dál zajímat o to co se děje, cítila jak se jí motá hlava a zrak se jí zhoršuje. Připadala si jako když se dívá přes černou záclonu. Nebránila se pocitům dlouho a omdlela.
   Když se probrala ležela na pohovce pod dekou a vedle ní praskalo dříví v krbu. Na chvilku si myslela, že to všechno byl jen sen, ale jen co se kolem sebe rozhlédla zjistila, že to bylo skutečné. I když věděla, že ji někdo pomohl byla nesvá z neznámého prostředí. Neznala to tam. Místnost byla uklizená a prostorná. Osvětlovalo ji jen světlo ohně v krbu. Nábytek kolem byl z tmavého dřeva a na jedné ze stěn byla velká knihovna. Charlotte byla zvědavá. Vstala zabalená do deky a šla se podívat blíž. Hodně klih bylo psáno v italštině. Zaujala ji ta v červené vazbě. Něžně prsty pohladila koženou vazbu když v tom ucítila v místnosti něčí přítomnost. Polekalo ji to.
   "Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," řekl přívětivým tonem muž, který stál ve dveřích.
Lotte k němu přišla blíž aby si ho mohla lépe prohlédnout. Po tváři mu tančilo světlo plápolajících plamínků z krbu a oči mu zářily. Vypadal klidně a starostlivě. Právě v ten okamžik Lotte poznala o koho jde.
   "My jsme se dnes už setkali,že?" Zeptala se a na tváři jí hrál úsměv.
   "Ano, na náměstí tě málem přejelo auto, " pousmál se.
   "Jo, vzpomínám si," přitakala a s úsměvem se posadila vedle něj na pohovku.
   "Je ti zima?" Dělal si starosti, když viděl jak se vděčně balí do deky.
   "Ne už ani moc ne." Odpověděla. Cítila se v bezpečí, ale zároveň nervozní a vyděšená. 
   "Tak proč se třeseš? Už se nemusíš bát." A věnoval ji úsměv.
Lotte cítila jak ji jeho přítomnost dělá dobře. Cítila, jak jí srdce tluče čím dál hlasitěji a polévá jí příjemné teplo. Už se necítila tak prochladlá.
   "Já vím." Po tváři se jí rozeběhnul zase ten známý úsměv.
   "Jsem Dagon, Dagon Owen." Řekl.
   "Charlotte, Charlotte Ravenová." To přímení Daga bodlo do srdce jako nůž. Hlavou mu proběhla ta stejná změť myšlenek jako pokaždé když ucítil ten závan minulost - jeho sestra a její podlý vrah, Sean Raven. I přes ty vzpomínky co mu právě hrály v hlavě doufal, že jde jen o shodu jmen. Nechtěl na nic jiného pomyslet.
   "..ale pro přátele jen Lotte." Dopověděla. Všimla si však jeho výrazu. Jako kdyby ho spalovala strašná bolest. Vyděsilo ji to ještě víc.
   "Stalo se něco?" Zeptala se starostlivě a položila mu ruku na koleno. Její dotek ho hřál u srdce. Mírnil tu ostrou bolest, kterou mu nechtíc způsobila když mu prozradila své jméno.
   "Ne jistě že ne." Usmál se na ni, ale už to nebyl ten úsměv co od něj znala z minula. Vzal její ruku a něžně ji políbil.
   "Těší mě, slečno."
Lotte byla zaskočena jeho chováním. Tohle znala už jen z pohádek.
V dnešní době už nebyl snad žádný muž takhle galantní. A už vůbec ne tak přitažlivý muž. Většina z hezkých mužů, o kvalitě svého zevnějšku moc dobře věděla a to také ovlivňovalo jejich chování. Byli namyšlení, arogantní a k dívkám se chovali jako ke kusu flákoty. Dagon byl však v tomhle úplně jiný.
    Seděli vedle sebe na pohovce a dívali se na sebe. Pravděpodobně si ani jeden z nich neuvědomoval, že se stále drží za ruce. Chvíli ticha, prolomil Dragonův hlas.
    "Jsem rád, že se ti nic nestalo. Měla by jsi na sebe dávat větší pozor. Jak je vidět, tak sis nevzala moc k srdci to co jsem ti řekl dnes dopoledne." Pokrčil obočím.
    "Chodit sama takhle pozdě v noci po městě a ještě k tomu v tamté čtvrti. To není zrovna bezpečné pro tak křehkou slečnu." Zatvářil se vážně, ale při pohledu na Lottin výraz nemohl jinak než se usmívat.
          Lotte zvážněla.
    "Přijdu ti jako křehká slečna? Vždyť…"
    "Jsi mu přerazila nos." dokončil větu za ni a začal se smát.
    "Ano uznávám, byl to dobrej pravej hák." Zasmál se.
Byla zaskočená, tím jak jí vzal slova z úst. To se jí nestávalo. Užasle se na něj dívala.
Chvíli vedle sebe dál mlčky seděli a jeden pozorovali druhého. Těžko říct co všechno se jim honilo hlavou.
   Ozval se zvuk hodin. Hodiny odbily tři ráno. Lotte sebou trhla jak se lekla.
   Věděla, že bude muset domů aby si Charlie a matkou nedělali starosti.
   "Měla bych jít domů. Je už hodně pozdě." Řekla a cítila jak ji ta slova uvízla na jazyku. Nechtěla jít pryč. V Dagově společnosti jí bylo velmi dobře. Ale zároveň taky moc dobře věděla, že už nemůže zůstat.
   Dagon byl zmatený. U srdce ho pálilo to jméno Ravenová. Tušil, že je dost pravděpodobné, že bude mít něco společného s vrahem jeho sestry, ale ten to pocit se zároveň mísil s tím příjemným teplem a klidem co pociťoval v její přítomnosti. Její dotek mu byl příjemný. Pokaždé když se ho dotkla cítil úlevu jako když se přikládá lék na ránu. Uzdravovala ho. Byla lékem na jeho prázdnotu a osamění.
   Lotte vstala z pohovky a sundala ze sebe deku. Nebyla si tak úplně jistá zda ji vnímal když říkala, že bude muset jít.
   "Kde to vlastně bydlíš?" Zeptala se ho. Dagon se konečně probral ze svého dumání a podíval se směrem k ní. Vlasy už měla suché a vlnité jako nikdy. Vstal a něžně vzal do ruky jeden pramínek jejích vlasů.
   "Ano už je pozdě, odvezu tě domů." Řekl zamyšleně.
Stáli od sebe pár centimetrů. Oba cítili tu vzájemnou přitažlivost mezi nimi. Ten výboj mezi jejich těly byl tak silný, že by stačil na rozsvícení celé městské čtvrti. Charlotte si všimla jeho vážného výrazu. Něžně položila dlaň na jeho ruku kterou ji držel za pramínek vlasů. Podívala se mu do očí a doufala, že její pohled bude opětovat. Dagon se na ni podíval a jejich pohledy se střetly. Měl stále větší chuť ji políbit, ale zároveň ho znepokojovalo pomyšlení na její příjmení. Lotte cítila jeho váhání a tak jeho ruku pustila a poodstoupila o krok dál. Její pramínek vlasů se mu vysmekl z prstů a spustil se jí po ramenu k srdci. Zaslechl jak jí zrychlil tep. Jeho smysly se zostřili a ucítil jak jí tepna na krku pulsuje teplou krev. Zorničky se mu roztáhly. Měl nutkání si Lotte k sobě přitáhnout a ochutnat její krev. Ne! Ozvalo se z jeho nitra. Tohle nechtěl. Nechtěl jí ublížit. Normálně by to bez váhání udělal - Byla to jeho přirozenost. Ale ona pro něj byla něčím jiná než ostatní. Odvrátil se od ní aby si ničeho nevšimla. Mohlo by ji to vyděsit a nemusela by to pochopit. Nechtěl ji ztratit.
   "Dojdu pro klíče od auta," řekl nepřítomně a odešel z místnosti. Cestou se snažil uklidnit aby se na ni mohl zase podívat. Po ničem jiném vlastně netoužil.
Charlotte vzala svou kabelku z vedlejšího křesla a snažila se najít východ.Došla do chodby, kde se potkala s Dagem. Vyšli ven. Pořád hodně pršelo. Dagon nad nimi roztáhl deštník a vedl ji ke svému autu. Lotte bylo okolí domu povědomé. Znala to tu.
   "Ty bydlíš vedle starého Talbota," zeptala se udiveně a dívala se na dům opodál. Dagon se na ni nechápavě podíval.
   " Bydlím kus odtud," podotkla.
   "Jak to, že jsem tě tu nikdy neviděla?" Podívala se zvídavě na Daga.
Dagon se pousmál a řekl:
   "Pravděpodobně proto, že tu oficielně bydlím od dnešního dopoledne," ušklíbl se.
   "To bude tím," usmála se. Její usměv v něm vyvolal zase onen příjemný hřejivý pocit.
Vzal ji kolem ramen a vedl ji do auta. Lotte se posadila na sedačku spolujezdce a připoutala se. Dagon ji zaujatě pozoroval. Když si toho všimla i ona raději nastartoval.
   "Bydlím o několik bloků dál. Je to asi necelé dva kilometry tímhle směrem," ukázala.
   "Dobře," řekl s úsměvem.
Motor auta klidně předl. Lotte mlčky seděla a dívala se na míjící se domy.
    "Už jsme tu," řekla po chvilce jízdy.
Dagon se podíval na dům a potom jeho pohled upoutala zase Charlotte. Odpoutala se a otočila se na něj.
   "Já.." zamyslela se "..děkuju ti za všechno. Nevím co by bylo kdyby ses tam neobjevil."
Dagon se na ni podíval, ale výraz měl jako by ho něco uvnitř trhalo na kousky. Nechtěla aby odešla.
   "Neděkuj, nemáš zač. Udělal bych to znovu," řekl a pohladil ji po tváři.
Lotte zavřela oči a užívala si jeho dotek. V chodbě domu se rozsvítilo světlo.
   "Měla by jsi jít," podotknul sklesle a zrakem směřoval na otvírající se dveře domu. Stál v nich rozespalý Charlie a mžoural na BMW. Charlotte sundala Dagonovu ruku z její tváře a otevřela dveře auta. Otočila se zpět na něj a zaptala se:
   "Uvidíme se ještě?"
Ačkoliv Dagon moc dobře věděl co by bylo správné říct, to co cítil když byl s ní bylo silnější. Slova nestačil ovládnout.
   "V to doufám."
V jeho tváři se objevili náznaky úsměvu. Lotte zavřela dveře od auta a utíkala se před deštěm schovat pod střechu. Její bratr se na ni nechápavě podíval a zašel za ní do domu.

Jen co se dveře zavřeli, Dagon odjel domů. Cestou se mu honilo hlavou tolik myšlenek, že musel zastavit u krajnice a uklidnit se. Lotte pro něj byla výjimečná, ale zároveň věděl, že pokud se ukáže její spojitost se Seanem Ravenem, bude pro něj zakázaná. Tahle myšlenka ho trápila nejvíc. Podíval se na prázdné sedadlo spolujezdce. Její vůně byla ještě stále vevnitř. Zorničky se mu rozšířili při pomyšlení na to, že jeho spřízněná duše je pravděpodobně spojena s tím podlým vrahem. Tvář se mu zkřivila bolestí. Zahlédl svůj pohled ve zpětném zrcátku. Byl to výraz divokého zvířete, nikoliv člověka. Bylo mu z toho zle. Zaklonil hlavu a opřel se o sedačku. Snažil se uklidnit a myslet na něco jiného. Rty se mu vlnili vztekem, který se snažil ovládnout a bílé konce dvou špičáků se mu občas blýskly mezi nimi.

* * *

Lotte byla ve sprše a přemítala si zážitky z uplynulého dne. Nechala si stékat proud vody po těle a relaxovala. Když přišla do pokoje na posteli seděl Charlie.
   "Co tu děláš?" Zeptala se udiveně.
   "Kdo to byl? Měl fakt dobrý auto," vyzvídal jako tipický puberťák.
Lotte se usmála.
   "Nebuď zvědavej! Povím ti to možná ráno, když hned vypadneš z mé postele a necháš mě spát!" Řekla s úsměvem.
   "Ale no tak, Lotte. Nebuď taková." Žadonil. To mu ale nebylo už nic platné, protože ho jeho sestra dominantně strkala z pokoje.
   "Tak ráno!" Zašeptal zpoza dveří aby nevzbudil jejich mámu.
Charlotte položila hlavu na polštář a cítila jak jí těžknou víčka. Dlouho se nebránila a dobrovolně podlehla spánku.

(pokračování příště...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daletth Daletth | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 19:18 | Reagovat

Přečetla jsem i druhou část a musím říct, že byla akčnější, než předchozí část. Chybky jsou pořád ty samé, ale to je pochopitelné...
Zbytečně některé věci vysvětluješ - čtenář není tvor úplně natvrdlý... ;-) A spousta věcí, resp. vztah hlavních postav, se vyvíjí až nepřirozeně rychle..., když trochu zpomalíš, nic se nestane ;-)
Příště zkus dělat jednotlivé kapitoly kratší, je to pak "stravitelnější".
No, uvidíme, co přinese druhá kapitola... :-P

PS: Na mailu máš delší verzi tohohle komentáře, ještě s nějakými poznámkami...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Designed by Lady December
©