Kristinn

7. srpna 2010 v 21:35 | Lady December |  Příběhy

Povídka napsaná někým koho si velice cením...
Mám k této povídce jistý vztah, proto si myslím, že by tu něměla chybět

Autor: Laura Neumaier


  Kristinn

   Na kraj padal soumrak se svou věrnou průvodkyní mlhou, tolik příhodnou pro nastávající zimu. Lidé i zvířata se skrývali ve svých obydlích, kde byli chráněni před chladem a vlhkem. Kdo mohl, dělal si zásoby, neboť věděl, že za nedlouho už udeří a sevře se krutá pěst mrazu. Jen hostinský toho času zažíval hojné žně. Ti, kteří měli dostatek, chodili do jeho krčmy zapíjet radost z úspěšného roku, a ti, kteří trpěli nouzí, zde utápěli žal v tom nejlacinějším pivu, které bylo k dostání. To jim pomáhalo zapomenout na vše. Na válku, která procházela zemí a zanechávala za sebou sirotky, vdovy, a hladovějící, vypálené vesnice. Na katolíky, kteří před pár dny rozdrtili stavovské vojsko na Bílé hoře. Na nesvobodu, o které každý věděl, že nastane.

   Jeden z těch, kteří oslavovali vítězství císařských vojsk, se vypotácel z krčmy. Několik jeho druhů ho varovalo, že není dobrý večer pro cesty, ale on přesto pospíchal. Nedbal dobře míněných rad zkušenějších přátel, víno zatemňovalo jeho mysl a povzbuzovalo horkou hlavu. Nasedl na koně a vyrazil do houstnoucí bílé tmy směrem k lesu. Jenom on věděl, proč jede zrovna tam.
Netrvalo dlouho a kromě mlhy ho objalo i dusivé ticho nočního lesa. Tentokrát nehoukali ani sýčkové, pověstní nositelé neštěstí. Zdálo by se, že je příjemný klid, nebýt všude kolem to nepříjemné napětí. Poutník sám ho nevnímal, ale jeho kůň co chvíli zpomalil, a zastříhal ušima. Pak zastavil.

"Co to s tou herkou zatracenou zase je?" ulevil si pocestný. "Hni se, ti povídám!" Nepomohly výhružky, ani špičaté ostruhy na jezdcových botách. Oř už měl boky celé rozbodané, přesto se ani nepohnul, jako by ho něco přibilo na místo. "Přimrzly ti snad podkovy k zemi? Však ty půjdeš, jako že se Vilém Neugebauer jmenuji!" Nakonec muži nezbylo nic jiného, než sesednout, vzít zvíře za uzdu a pokusit se ho táhnout směrem svého cíle. Vypadalo to na cestu úspěchu, kůň popostoupil pár kroků, ale než se Vilém rozkoukal, hnědák zaržál, vytrhl se a zmizel v dáli.

"A do frasa. Teď abych šel pěšky." durdil se opěšalý muž, náhle se ale na jeho tváři rozlil úsměv. Sáhl do tašvice a vytáhl koženou lahev naplněnou pálenkou. Vytáhl z ní zátku, přičichl si a zatvářil se ještě o něco spokojeněji. Zhluboka si zavdal, a vytřeštil oči před sebe.

"Kde-kde ty ses tady vzala? Jsi přelud?" Protřel si oči a znovu zaostři oči na bytost, která se vynořila před ním. Stále ale viděl černovlasou dívku s nádhernýma očima a v šatech, které se vůbec nehodily do lesa. Nejzvláštnější bylo, že si pohrávala s kordem, jenž v její útlé ručce působil přinejmenším nepatřičně. "Kdo jsi?" zeptal se znovu.

"Kristinn." Ozval se zvonivý ženský smích a podivná dívka stála najednou za mužovými zády. Ten se lekl, a sáhl po kordu. Než ho stihl tasit, cítil palčivou bolest na hřbetě ruky. "Tušé mosieur, snad byste nechtěl bojovat s křehkou ženou?" To ho rozlítilo.

"Chtěl, a budu! Jen ďábelská mrcha může držet v ruce zbraň a jen mistr šermu si může dovolit mě zranit. Do pekla s tebou!" vybodl směrem k přízraku. Tentokrát ucítil bolest na zádech a jeho světlý kabátec se začal barvit krví.

"Ničíš mi oblečení, děvko!" Víc než díra v kabátci ho ale trápila nepřemožitelnost děvčete, vždy jen seklo, zasmálo se, a objevilo se někde jinde, jako by kolem Viléma tančilo neviditelný tanec. Ten se, zmožen strachem a alkoholem, téměř nebyl schopen bránit. Ustupoval, krčil se, až z něj zbyla jen ubohá, kničící hromádka. Nebyl vážně raněn, ale povrchová zranění a neschopnost obrany už demoralizovala větší bojovníky.

"Co-Co vlastně chceš? Tak mě zabij, o to tu přece jde, nebo ne?" Kristinn se pousmála a přistoupila až k Vilémovi. Přišlápla jeho zbraň a za límec košile si vyděšeného šermíře přitáhla k sobě.

"Možná, ale neboj… Neprobodnu tě. Byla by škoda tvé mladé, zpěněné krve."

"Co…Cože?!" Poslední výkřik plný bolesti byl utlumen lesem a hustou mlhou.

***
Ráno přineslo svěží vítr, který odnesl mlhu, a vycházející slunce vysušilo její poslední zbytky. Muži, kteří se vzbudili v krčmě pod stolem, se pomalu také chystali do svých domovů, kde je čekaly rozzlobené manželky a plačící děti. Několik z nich si zkrátilo cestu lesem, kde se jim nabídla strašlivá scéna. Tělo muže, kterého všichni znali jako veselého společníka, s výrazem naprosté hrůzy ve tváři, přibodnuté jeho vlastním kordem ke stromu. Vilém, nebo to, co z něho zbylo, bylo poseté drobnými ranami, jejichž okolí bylo, oproti vbodu kordem zbarveno krví. Nejednalo se tedy o smrtící ránu… za to krajkovaný límec košile byl u krku skropen krví víc, než vydatně.

Přátelský rozhovor vystřídalo ticho, ve kterém byl slyšet jen tlukot trojice vyděšených srdcí. Nikdo si neodvažoval hádat, kdo mohl Viléma zabít. A ta rána na krku… Vůbec nevypadala jako sek kordem, ba ani vstřel olověnou kulí to nebyl. Spíše jako by nějaké hladové zvíře roztrhalo jeho hrdlo. Jeden se pokřižoval, druhý odvrátil zrak. Jen ten poslední zkřivil svou tvář v pohrdlivém úsměšku.

"Co je vám, vy ničemové. Vždyť si nic jiného nezasloužil. Jako byste nevěděli, čeho všeho se kdy dopustil na nevinných lidech. Kořalky pil víc, než je zdrávo a svůj opilecký chtíč ukájel na mladičkých dívkách. Někdo je pomstil tak, že si tu vzpomínku odnese s sebou do pekla, kam patří. Panchart." Mladý Jan z Oldřichova dal volný průtok svému hněvu. I tak ho možná tížilo víc, než by byl ochoten prozradit. Ne všichni ale sdíleli jeho názor.

"Jene! O mrtvých jen dobře, to tě matka neučila?" To byla voda na mlýn Janovy neklidné krve. Sáhl po palaši, připraven hájit čest své rodiny i svou.

"Ještě slovo, Pavle, a rozsekám tě na cucky. Má matka je vzor ctnosti."

"Ale ale, pánové! To vám tu nestačí jedna mrtvola? Smrti snad už bylo pro dnešek dost!" Jan se ale nechtěl nechat ukonejšit. Upřel své uhlově černé oči na řečníka.

"Martine, on urážel moji matku! To přece nemohu nechat jen tak."

"Omyl, příteli. Urážel tebe. Být tebou, nechal bych ho teď jít. Všichni jsme v šoku. Vilém sice nebyl
svatoušek, ale znali jsme ho všichni. V noci tudy místo něj mohl jít někdo z nás. To je to co nás děsí." Jan sevřel rty do tenké čárky a vzdychl.
Spustil ruce podél těla.

"Snad je pravda, že ten kdo ustoupí, je moudřejší, ne zbabělejší."

"Neboj, Jene. A ty, Pavle, doufám souhlasíš?"

"Jistěže. Jan je příliš dobrý šermíř, než abych si mohl dovolit nesouhlasit. Jen jsem nechtěl, aby se o Vilémovi vyjadřoval neuctivě, ať byl za živa jakýkoliv." Martin pokývl. Byl spokojen se svou rolí smírčího soudce.

"Dobře pánové. Je vám ale jasné, že se teď musíme rozdělit? Nejlepší by bylo, kdyby šel Pavel k vdově po Vilémovi a sdělil jí tu nešťastnou novinu. My, Jene, se vrátíme do vsi a pokusíme se dozvědět něco víc. Třeba někdo viděl, co se tu stalo.

***
Zpráva o smrti Viléma Neugebauera ve vesnici vyvolala vlnu paniky. Někdo si představoval protestanty, mstící se na katolíkovi za prohru v klíčové bitvě, jiný stvůru z dalekých krajů. Nejvíce lid děsila představa toho rozdrásaného krku. Jan s Martinem opět seděli v krčmě u korbelu tmavého, zpěněného moku.

Martin se podíval po hostinském.

"Tak nevím, jestli bylo dobré jim o tom říkat. Chtěl jsem, aby byli opatrní, ale podle toho, co z toho udělali, tady za chvíli máme inkvizici, která se bude snažit dopátrat, co se stalo. Osek máme za humny."

"Inkvizici? To ne," zavrtěl hlavou hostinský. "Žije tu hodně protestantů a právě ti budou opatrní na každé své slovo. Moc dobře si pamatují, co se tu stalo, když slavnostně otevřeli svůj kostel. Vždyť ne nadarmo se tady tomu říká Hroby. "

"Ano, ale ani to nebylo tak děsivé. Vypadalo to, jako by ho dostal šermující vlk," vzdychl Jan.

"Šermující vlk, říkáš? Připomíná mi to jednu pověst, ale už si nepamatuji její znění. V Oseku, kousek pod Riesenburkem bydlí starý Konrád. Dříve býval polesným ve zdejším kraji, ale už je starý, tak odešel na odpočinek. Ten by vám mohl povědět víc než já." Martin upil z krýglu a pokýval hlavou.

"Ještě aby o tom s námi chtěl mluvit. Staří lidé jsou skoupí na slovo."

"Když řeknete, že vás posílám já, jistě bude vstřícnější."

"Dobrá, pane hostinský. Zaplatíme.

***
Do Oseka nebylo daleko. Po dlážděné cestě přes Háj to ani pěšky netrvá více než hodinu. Klášter oba poutníky přivítal tichou zádumčivostí, jakoby na světě nebylo mírumilovnějšího místa. Jan s Martinem ale neměli namířeno do prostoru za kamennou zdí opatství. Došli až na konec města, minuli poslední stavení a drápali se po strmé cestě podél potoka. Nakonec se dostali na vyvýšenou rovinu, na které se nacházela kaplička a dvě hospodářská stavení.
Z jednoho z nich vycházel sedlák s těžkým koněm, opásaným dřevařskými popruhy.

"Brýden, pantáto!" zahlaholil Martin. "Nevíte, kde najdu bývalého polesního Konráda?"

"Vím, ale proč bych vám to měl říkat? Už dlouho se tu dějou divný věci a já nechci mít nikoho na svědomí."

"Právě, kvůli divným věcem k němu jdeme. Prý zná místní pověsti a my se s ním o jedné potřebujeme poradit. Můj společník je dokonce šlechtic, lidé jako my přece nemají zapotřebí dělat problémy, ne?" Sedlák sundal z hlavy kostkovanou čepici a otřel si čelo, které se mu rosilo potem i navzdory chladnu, panujícímu Českým zemím.

"Šlechtic, říkáte? Na šlechtice vypadá docela chudě."

"Jsem jenom zeman, drahý pane. Pokud se někdy objevíte v Oldřichově, ptejte se po Janu Slavíkovi z Oldřichova.

"Proč jste to neřekl, hned? Znával jsem vašeho otce. Rád chodíval ke Dvěma džbánům. Znáte tu krčmu?"

Martin se rozesmál.

"Právě odtamtud jdeme."

"No vidíte. Tak běžte po téhle cestě pořád nahoru. Skoro pod hradem stojí barabizna, a v té bydlí Konrád. Už kolikrát jsme mu říkali, že mu pomůžeme s opravou, ale nechtěl ani slyšet. Je to trochu podivín."

"Děkujeme, a brzy nashledanou!"

"Nikdy bych nevěřil, že by mi otcovo vysedávání v krčmě mohlo být užitečné," drbal se na hlavě Jan.

"Ale je mi příjemná vidina, že až budu mít syna, tak mu jednou moje hýření možná bude užitečné."

"Já bych na to nesázel," ušklíbl se Martin. "Dost totiž pochybuju, že se vyhrabeš z toho svého staromládenectví."

"Vyhrabu, nevyhrabu… Vždyť je to jedno, zatím mám čas a jednou snad se najde taková, která mi povije dědice."

"Jestli už ti ho nepovila některá z těch děveček… "

"Ty hade!" Jan vybublal: "Kdyby tu místo tebe stál někdo jiný, už by nežil."

"No jo, ty bojovníku. Pokud chceme vážně něco zjistit, měli bychom jít."

Cesta se vinula, stoupala; potok se přeléval přes kameny a čím dál tím víc lákal ke svlažení hrdla. Dva poutníci se ale nezastavili. Tlačil je čas a slunce postupující po obloze se už před nějakým časem přehouplo přes nadhlavník. I přes roční období, kterému teď vládlo, se uvolilo hřát trochu více, než je zvykem.

Konečně se doplahočili k malému stavení s doškovou střechou, stojícímu na okraji poměrně vysoké skály. Nebýt hustého stromoví, byl by už zde nádherný rozhled po celém kraji kolem Oseka. Na velkém kameni přímo před propastí seděl starší muž. Jeho oči zasněně hleděly do lesní zeleně. Tak zasněně, že si ani nevšiml dvou příchozích.
Jan ani Martin nechtěli starce rušit v jeho rozjímání, ale věděli, že právě on by jim mohl otevřít dvířka k tajemství, jež skrývá Vilémova smrt. Martin prolomil mlčení jako první.

"Přeji dobrého dne."

"I vám, pánové." Odvětil muž, sotva se ohlédl. "Co vás ke mně přivedlo?"

"Snad vaše zkušenost, pane Konráde."

"Vidím, že znáte mé jméno. Jsem proti vám v nevýhodě." Konrád šibalsky zamrkal. Věděl, že mládí občas potřebuje připomenout dobré mravy.

"Omluvte naši nezdvořilost. Jsem Martin Matouš Černín a toto je můj přítel Jan Slavík z Oldřichova." Konrád uznale kývl hlavou.

"A čemu vděčím za návštěvu panstva, jako jste vy?"

"Nevím sice, zdali se dají zdejší zeman a potomek zneuznaného rodu považovat za panstvo ale budiž. Dozvěděli jsme se, že o zdejším kraji prý víte víc, než kdokoliv jiný," Nakousl Martin a Jan pokračoval:

"A také prý znáte kdejakou povídačku." Bývalý polesní se napřímil:

"Pozor, pánové. Nic z toho co znám, a co bych vám mohl vyprávět, nejsou povídačky. Všechna slova mají svou váhu, ať znějí sebehloupěji a sebeneuvěřitelněji. "

"Omlouvám se," umírnil se Jan. " Nechtěl jsem vás urazit. Poslal nás sem hostinský od Dvou džbánů. Prý znáte pověst, která by mohla objasnit jistou událost, která se v noci stala poblíž Hrobů. Cestou do Verneřic jsme v lese našli mrtvého muže. V dnešní divoké době by to nebylo nic zvláštního, ale vypadá to, že Viléma potkalo něco neobvyklého." Konrád zaujatě poslouchal.

"Popište to!"

"Vypadal jako by se utkal se šermujícím vlkem. Jeho tělo bylo plné ran po střižných secích, ale krk měl rozdrásaný jak od divé šelmy. Mysleli jsme, jestli ho po smrti nepotkalo nějaké zvíře, ale byl vestoje přibodnut ke stromu…" Starý muž vytřeštil oči a jeho rty němě volaly do okolí. Sotva popadl dech, bylo možné slyšet:

"Vím, vím co to je. Ta stvůra, ten běs je zpátky!" Hlas ze šepotu přešel v křik. "Zabijte to, zachraňte lid!" Dořekl to a jako smyslů zbavený se vrhl přímo před sebe, ze skály do zelené propasti. Oba vyděšení mladíci se naklonili přes okraj, ale bylo jim jasné, že zde už není pomoci. Nechápali, jaké šílenství najednou zachvátilo Konrádovu mysl, ale došlo jim, že to, co padlo na kraj je zlé.
Ze stavení a jejich zády vyběhla mladá žena.

"Vy mordýři! Co jste dědečkovi udělali?" Rozeběhla se k propasti a tak tak, že ji Martin zachytil, jinak by následovala bolestný osud svého děda. Štkoucí děvče se mu zhroutilo do náruče a pomalu si nechalo vysvětlit, co předcházelo Konrádovu šílenému chování. Přestalo vzlykat a uklidnilo se. Ve tváři se mu zračilo poznání.

"Říkáte, že mluvil o běsu? A to co jste popisovali…. Dědeček mi kdysi vyprávěl o prokletí, které svírá nedaleký les. Každých čtyřista let se tu prý objevuje démon, který zdolává muže chladnou zbraní. Nakonec jim rozdrásá hrdlo a vysaje každou kapku krve. Děda tušil, že již brzy přijde a bál se, že si vybere zrovna jeho. Proč, to nevím, ale pevně věřil, že on jistě bude běsovou obětí. Nevím, zda cesta, kterou si vybral, byla správná, ale snad si ho i tak Bůh vezme k sobě.

Netrvalo dlouho a na věži kaple oseckého opatství se rozezněl umíráček. Jen milosrdná lež zajistila starci křesťanský pohřeb se všemi poctami. Vždyť nezřídka se stane, že starý člověk usne v tu nejnevhodnější chvíli, a na místech k tomu neurčených, a pokud je tomu na okraji propasti, netřeba domýšlet, co se může stát.

***
Jan byl zamlklý a neustále si přehrával události uplynulého dne. Ani ke Dvěma džbánům večer nezašel, po tom všem by i pivo bylo hořké víc, než by mu bylo libo. Hlavou mu plynuly nepředstavitelné a nestravitelné myšlenky a představy. Byl sice věřící, protestant, ale od doby, co si osud tak zle pohrál s jeho sestřičkou, nevěřil v nadpřirozeno. Snad jen v bezejmenné cosi, co řídilo jeho kroky.

Nebyl si ale jist, zda je udaný směr vždy ten správný.

A teď se kolem něj vinula temnota barvy tuše, černé plátno, na němž démoni rozehrávají svou loutkovou stínohru. Sám nevěděl, jestli i on není jednou z marionet v připravovaném představení. Je však jeden způsob, jak to zjistit. Utkat se stou strašlivou bytostí, ať to stojí, co to stojí.

***

I tohoto večera se ze všech škvír, co jich na zemi je, linula mlha. Studená a lepkavá jako by to ani nebyla vodní pára. Slévala se do téměř neprostupné hmoty, halící les a jeho blízké okolí. Jan věděl, že přišel čas, že dnešní večer se až nápadně podobá tomu včerejšímu. Tma, zima, mlha a opilý smích, doléhající od Dvou džbánů až k okraji lesa. Včera zemřel jeden muž a dnes měl být na řadě další. Včera zemřel Vilém, a dnes ho jde pomstít jeho úhlavní nepřítel.

Jan spustil oči z bílé tmy a prohlédl si svůj kord. Krásná, dlouhá a štíhlá čepel byla korunována esíčkovou záštitou, několika jemnými úponky a dvěma ledvinkami, chránícími hřbet ruky. Stačí ale takováhle zbraň na démona? Není svěcená ani postříbřená…
S takovými myšlenkami vkročil Jan do lesa.

Našlapoval potichu a s rozvahou, i když tušil, že to na bytosti z jiného světa těžko udělá dojem. Nechal za sebou zavřít stěnu stromoví, a vzdušné páry. Cítil strach ale zároveň, jako by ho cosi vyzívalo, vybičovávalo k rozhodnutí, o kterém sám zatím nevěděl. Najednou se něco zvrtlo, zafoukal vítr, potrhal mlhu a dal vyniknout ženské postavě, kterou skrývala. Ano, byla to dívka v krásných šatech a s kloboukem zdobeným pštrosím perem. A ještě jednu věc nebylo možné přehlédnout; dlouhý rapír, který jako by k drobné dívce ani nepatřil. Jan zůstal jako zmrazený.

"Kdo jsi?" zeptal se. Ženu tu nečekal, spíše vlkodlaka.

"Já? Přece přízrak, běs, stvůra…" Usmála se, ale z jejího úsměvu bylo kromě pohrdání cítit i něco málo smutku. "Také si to myslíš?" Jan zavrtěl hlavou.

"Nevím, neznám tě."

"Proč jsi přišel zrovna ty," vzdychla. " To chceš pomstít toho včerejšího?"

"Ne, to ne." Jan si najednou nebyl jistý, co vlastně v nočním lese pohledává. Jakoby z dálky se do jeho očí tlačila dávná vzpomínka, která chtěla být raději zapomenuta.


***

Bylo krásné teplé léto, snad červenec, snad počátek srpna a v zemi panoval ještě zdánlivý klid. Snad se opravdu nic nedělo, snad to jen jako mladíček nevnímal.
Vzal svoji o tři roky mladší sestřičku za ves. Chtěl jí ukázat srny a snad i jeleny, kdyby nějaké potkali. Dvanáctiletá dívka se posadila na snop sena a pozorovala krajinu. Jan seděl vedle ní, tak zabrán do malebné scenérie, že neslyšel tiché kroky za sebou. Najednou tupá rána a Tabula rasa - dokonalé prázdno. Když se probral, spatřil Viléma, jak se na Kateřině ukájí. Nekřičela, ani se nebránila a polomrtvý Jan si až po chvíli všiml jejího zmodralého obličeje a vypoulených očí. Pak znovu omdlel. Ještě dlouho potom chlapec nedokázal vyřknout ani slovo.

***

Až čas zhojil rány a dal zapomenout na neštěstí mladých životů. Přesto ale v hlavě nenosil nic jiného, než pomstu, vendetu a ta… ta nastala včera, byť ne jeho rukou.

Rozmrkal se. Věděl, že by měl být té podivné dívce vděčný, ale přesto mu něco říkalo, že se s ní musí utkat. Nevěděl přesně proč, ale snad kvůli Konrádovi.

"Je mi to líto, ale… En garde!"

"Ty, pouhý člověk a troufáš si mne vyzvat?" Stejně rychle, jako se v její ruce zaleskla čepel, zaleskly se i dlouhé špičáky v pohrdlivém úsměvu. To od nich měl Vilém rozpárané hrdlo.
Už ne touha po pomstě za starého muže, už ne strach o ostatní, ale vlastní pud sebezáchovy hnal Jana do boje. Vždy byl dobrý šermíř, rychlý a vznětlivý a přesto měl co dělat, aby se Kristinn ubránil. Jen tak tak odrážel její seky, ale nikdy neměl šanci zaútočit sám. Pak se rozhodl. Tak jak tak tu zemře, ale ji, ji vezme s sebou. Vykryl ránu do boku, kryt přebral rukou a bodl před sebe.

Tímto jednoduchým trikem nepřítelkyni dokonale zmátl. Když se pak díval na černou, krvácející ránu v její hrudi, zhrozil se. Jak mohl zabít něco tak krásného, vždyť vypadá jako raněný anděl.

Umírající vampýra na něj upřela své hnědozelené oči.

"Já se vrátím!" zašeptala, než se její tělo rozpadlo v popel, rozfoukaný větrem.

A on o tom nepochyboval….

***

Blondýnka zaklapla velkou knihu v kožené vazbě.

"To byla pohádka na dobrou noc, co?" Jedna z jejích kamarádek zavřela oči

"Ale venku je tma a mlha…!" Její kluk se zašklebil.

"Neřvi, ty kačeno. Snad bys takovejm ptákovinám nevěřila!" Rozepnul zip stanu a sám se vydal do houstnoucí mlhy, kam jej zvala příroda. Ulevoval si u nedalekého doubku, když v roztrživší se mlze spatřil drobnou ženskou postavu s nepatřičně dlouhou čepelí v ruce.

Do listopadové mlhy zazněl bolestný výkřik a přízračný šepot.

"Říkala jsem, že se vrátím…"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | E-mail | Web | 10. srpna 2010 v 12:36 | Reagovat

Já mám zase niterní vztah ke jmenovkyni hlavní ženské postavy :) Moc děkuju, že je tady...

2 Lady December Lady December | 10. srpna 2010 v 15:16 | Reagovat

Nemáš vůbec zač.

3 Anoušek Anoušek | Web | 18. srpna 2010 v 11:10 | Reagovat

Nechceš být spisovatelka? ;-)

4 Lady December Lady December | 18. srpna 2010 v 13:11 | Reagovat

Myslím, že z ní by bya skvělá spisovatelka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Designed by Lady December
©