Šťastný ten, kdo sní o koblihách…

13. září 2010 v 19:24 | Lady December |  Příběhy

Dřív jsem snila o paláci na ledovém jezeře. O tom jak se budu prohánět se svým vlčím spřežením po zamrzlé krajině. Musíte mít pochopení, tehdy mi bylo devět let.

Sny mají jednu nepříjemnou vlastnost - změní se v noční můry, když to nejméně čekáte. Proto pozor na to, co si přejete.


Stála jsem po kotníky ve sněhu. Na nebi se stahovala mračna a já se nemohla pohnout z místa.
Uvnitř jsem cítila napětí a srdce mi tlouklo nezvykle rychlou verzi Uherského tance č. 5. Znáte tuhle skladbu? Brahmsovo mistrovské dílo.

         
Stála jsem tam a cítila jak mě krutý mráz štípe do tváří. Během chvíle z nebe začaly padat sněhové vločky. Sněžilo tak, že jsem si neviděla ani na špičky střevíců.
Kápi jsem si stáhla víc do tváře a snažila se utíkat. Nohy mi ztěžkly. Mráz mne čím dál víc týral a chtěl zastavit. Ledový vítr mi v plicích rozdmýchával nesnesitelný oheň. Začala jsem slábnout a tělo přestávalo poslouchat. Vítr vál víc a víc a znemožňoval jít natož utíkat. Něco uvnitř mi říkalo: "Uteč, uteč," ale nešlo to. Věděla jsem, že mě dožene. Věděla jsem, že je to otázkou času než mne najde. Padla jsem do bílých peřin zimy a doufala, že to bude rychle za mnou. Ležela jsem tam a kromě pálení prstů na nohou jsem už necítila nic. Doteď sama nevím jestli to byl strach nebo mráz, co téměř zapříčinilo zastavení mého krevního oběhu.

          I přes tu hustou vánici jsem slyšela jeho kroky. Jeho jezdecké boty se propadaly do sněhu a bylo slyšet praskání ledu.
"Tak tady jsi, ty mrcho!" Jeho smích zaburácel tak, že i voda pod ledem se otřásla. Nevěděla jsem, jak je to možné, že jemu mráz nijak neuškodil. V levé ruce svíral kord a znechuceným pohledem si mne přeměřoval. Nemohla jsem nic. Nezmohla jsem se ani na křik. Připadala jsem si jako na hranici života a smrti.
684
"Slíbil jsem ti odvetu! Tak tady ji máš." Vzal mě pod krkem a vyzdvihl nad sebe aby si mě mohl naposledy prohlédnout.
"Jen ďábel může někomu dát, takovou krásu! Shoř v plamenech pekelných, tady nemáš co dělat!" prskal slova znechucení.
   Cloumala se mnou nenávist a zároveň mi do ucha promlouval pud sebezáchovy. 
Z korzetu se mi podařilo vytáhnout nenápadnou dýku. Využila jsem jeho hlubokého zahledění do mých očí a bodla jsem mu ji přímo do hrudi. Zasténal bolestí a upustil mě na ledovou zem.
Lapajíc po dechu ze sebe vydal pár slov:
"Ty pekelná děvko! Táhni do temnot kam patříš."
          Mezi žebry mi projel jeho kord. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich smrt - naší smrt.
   Pohled na jeho tělo hroutící se k zemi mi přinesl jistý pocit radosti. Zpoza rtů mi vytekl proud krve. Z posledních sil jsem si vytáhla kord z těla. Ta bolest byla spalující. Zhroutila jsem se k zemi a poslouchala doznívající Uherský valčík.
Už nebyl tak rychlý. Hudba začala slábnout a do konce tance zbývalo už jen pár kroků.
Sníh se pod našimi těly zbarvil rudou barvou.
   V tom se ozvalo zapraskání. Led se pode mnou propadl a já klesala hlouběji do temnot jezera…

* * *
Prudce jsem vstala z peřin…
Srdce mi tlouklo zase známou píseň…
Uklidnil mě pohled na spícího kocoura vedle mě a na budík na kterém blikal čas čtyři hodiny ráno a dvacet minut…

Šťastný ten, kdo sní o koblihách…Jistě chápete…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nihil-sub-sole-novi nihil-sub-sole-novi | Web | 17. září 2010 v 22:51 | Reagovat

perfektne napísané

2 Myškyn :) Myškyn :) | Web | 19. září 2010 v 19:43 | Reagovat

Velice pěkně napsané, je to velice pěkný příběh, ale tedy nechtěla bych, aby se mi něco takového zdálo .. Ale je to moc pěkné :)

3 therysek-diary therysek-diary | Web | 19. září 2010 v 20:08 | Reagovat

já bych tky takový sen nechtěla, ale je to vážně krásně podané :o). Moc povedené...

4 Maya Maya | Web | 29. září 2010 v 21:28 | Reagovat

Máš úžasný stal psaní, četla jsem "jedním dechem"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Designed by Lady December
©