V režimu OFFLINE

3. září 2013 v 22:56 | Lady December |  Deník
___"Co se může pokazit, to se taky pokazí." Asi mám štěstí na maléry nebo má můj život podivný smysl pro humor. Nedělám stejnou chybu dvakrát, udělám ji pětkrát nebo šestkrát. To jen tak pro jistotu.

___Víš ono totiž nenávidět někoho, protože se k tobě zachoval nebo chová jako úplný idiot, je strašně moc jednoduché - to svede každý. Ale odpustit mu a mít ho i přes to rád, to je teprve výzva a já si prostě vždy musím vybrat tu nejsložitější a nejbolestivější cestu co tu vůbec je. Nevím jestli jsem normální. Vážně nevím. Ale asi mám nějakou nutnou potřebu si ubližovat a trestat sama sebe, protože tohle už není v pořádku a nejednomu člověku nad tím zůstává rozum stát.

* * *

Jeden z těch "zmatených" článků, když za něčím dělám tlustou čáru.


I.
"Když ptáčka lapají, krásně mu zpívají."

___Bylo to asi půl roku po tom co jsem se vymanila z dvouletého vztahu plného nevěry a lží - nikoliv z mé strany. Vesele jsem si užívala svobody, flirtovala a scházela se s jednou partií lepší než druhou. Ale i přes to jsem nakonec podlehla někomu, u koho bych nikdy neřekla že s ním budu. Pohltilo mě to tak moc, až jsem si prostě zákonitě musela rozbít hubu. No, stane se. I pád na držku je pohyb dopředu. Ani nevím, jak se to stalo. Najednou, někdo kdo byl až druhořadý a nebrala jsem ho moc vážně, protože mi bylo jasné že ho můžu prostě mít, se stal někým kdo mi zakryl oči, zacpal uši, zalepil pusu, svázal ruce a ukradl srdce. Ještě nikdy nikdo se ke mně nechoval tak skvěle a nebudu si na nic hrát, ještě teď při vzpomínce na ty společné okamžiky mi občas tečou slzy po tvářích. Nechtěla jsem ho z mnoha důvodů, ale nešlo odolat. Ono když se k tobě rok někdo chová jako naprostý idiot, tak pak je snadné podlehnout někomu kdo to umí. Škoda jen, že čas ukázal pravdu a sice to, že to jsou jen okoukaná gesta od někoho kdo se k ženám tak vážně chová a je to upřímné. To je ale prostě věkem. Někdo mladší se naučil pár věcí od staršího, zkušenějšího a já na to naletěla. Ale nezazlívám mu to. Sám nevěděl co dělá a co může způsobit. Sobě i mně.

II.
"Pokud jde něco perfektně, tak se někde stala chyba."

___Bylo tolik probrečených nocí, dnů, kafí, energy drinků a jiného a to jen proto, že jsem nevěděla - PROČ? Důvod je jediný, lidé prostě nevědí co chtějí a je jedno kolik jim je let. Může se ti ten člověk zdát sebevíc rozumný, ale stejně je tu riziko, že mu prostě rupne v bedně. Mám takovou blbou vlastnost, hledat chybu v sobě jako na prvním místě. Problém je ten, když tam ta chyba fakt není a ty ji hledáš pořád. Jen bolest navíc . Už nikdy víc.
___Nechápala jsem, jak z něčeho co kapalo a bylo naprosto bez chyby se mohla stát taková bolestivá fraška. Dala jsem všechno, měla jsem vlastně co jsem vždy chtěla a stejně to nestačilo. Až teď po nějakém čase se mi tuhle představu o tom, jak bylo všechno dokonalé, nahlodává pocit toho, jestli lhal už od začátku a to jak se mohl přetrhnout ve všem byla opravdu jen hra. Pokud ano, tak smekám. Mám se ještě hodně co učit. Umím být mrcha, promyslet hodně hnusných plánů jak někomu zaškodit, ale tohle je teda bomba. Problém je ten, že už nerozeznám v tom co bylo upřímné a co ne, pokud vůbec něco bylo. Snad ano.
___Myslela jsem že nám nechybí nic. A pak se to zlomilo. Začala jsem se trápit, pobrekávat po nocích a začala se bát, že o to co mi bylo nejdražší zase přijdu. Nemohla jsem udělat nic. Postavil mě před hotovou věc, prakticky ze dne na den. Moje city se najednou rozbouřily, moje tělo začalo stávkovat, zároveň návaly adrenalinu mu nedovolovaly padnout a moje EGO, to veliké EGO, dostalo zase kopanec do slabin. Najednou mi nezbylo nic, jen pocit toho že mi někdo hrudníkem prohnal pár ran z brokovnice. Znáš ten pocit, když někoho tak moc miluješ, že bys byl schopný udělat snad cokoliv jen pro jeho úsměv a on se k tobě z ničeho nic začne chovat, jako by tě neznal, nesnášel tě opovrhoval tebou? Po tom co ti tvrdí, jak tě moc miluje, zbožňuje tě a všechno tohle co někomu jako já dá tak úžasný pocit štěstí? Sakra, to je hodně blbej pocit. Snesu toho hodně, ale arogance a šlapání mi po srdci a egu - nesnesu! Bolelo to jako čert, ale sebrala jsem se a to dost rychle. Teda - MYSLELA JSEM SI TO!
III.
" Když hladina adrenalinu začne klesat k normálu …"

___Dny ubíhaly a já se držela. Opravdu moc jsem se snažila ani nevíš jak. Tvářila jsem se, jak strašně nad věcí jsem byla a jak to zvládám statečně. Možná tomu tak i chvíli bylo. Ale i po těch týdnech stačila jedna zmínka a otázka, kterou jsem nechtěla aby mi někdo položil a bylo to zase zpět. Začalo to přicházet ve vlnách. Každý den jedna. Stačilo vypnout hudbu typu Icona Pop - I love it, zůstat na chvíli sama a zamyslet se a bylo vše v háji. Ničilo mě to, žralo zevnitř a bolelo to čím dál víc. Až to se to prostě nedalo unést a začaly padat další slzy. Už jsem nebyla naštvaná problém byl to, že jsem splnila to co jsem slíbila sama od sebe. "Budu si tě pamatovat tak jako na začátku, protože mám pocit, že ten kdo tu stojí, není ta samá osoba a tuhle nechci znát…" asi tohle mi proběhlo v hlavně. Těžko říct, jestli jsem mu alespoň něco co se tomu podobalo řekla i v tu chvíli co jsme se bavili naposledy. Asi ano, jen ne tak "uhlazeně". Největší síla pro mě bylo to, že jsem nebyla prakticky schopná si vybavit ty zlé věci, ten jeho arogantní, chladný a povýšený výraz. Viděla jsem jen úsměv, cítila ty polibky na rtech a vybavovala si ty jeho hloupé vtípky. Už jsem nebyla naštvaná, ale přišlo mi to všechno prostě strašně moc líto. Chyběl mi a to moc. Nebyla jsem schopná se na něj zlobit. Jen to zase všechno rozbolelo. Smazání z přátel, žádný kontakt, to co kde o mě říkal nebo to co se ke mně doneslo, že dělá ač jsem o něm nechtěla vědět ani malou zmínku a jiné věci mi nebránily v tom mu to tak nějak - ODPUSTIT.

IV.
" Zvláštní, jak někdo koho jste z celého srdce milovali, se může změnit v někoho, koho prostě už jen znáte."

___Není to v pořádku a asi jen tak nebude. Mohla bych mít spoustu chlapů. Nebudu tvrdit, že zájem o mě není - je. Ale já se cítím rozbitá. Porouchaná, zlámaná a rozšlapaná. Jako cikánské hračky. Líbám jiného nebo se mě jiný dotýká a mně v hlavě zní "tohle je špatně, špatně, špatně". Nejspíš potřebuju restart. Cítím se sama, ačkoliv sama vlastně prakticky nejsem nikdy. Pořád někde jsem, neustále něco podnikám. Jsem v pohybu a bojím se zastavit, protože mám strach z toho, že přijde zase ta bolest a stesk. Nechci a pokaždé když si říkám - TOHLE NIKDY VÍC - se musím smát, protože už teď mi je jasné, že stejně po čase zase přijde někdo, koho zase pustím k sobě, komu dovolím to co ostatním ne a on to zase pokazí.
___Chtěla bych toho hodně změnit, třeba i to co jsem mu řekla, nebo spíš jakým tónem jsem mu to řekla. Nechtěla jsem aby to tak vyznělo a i když jsem se hodně ten večer ovládala, tak zloba a dotčenost udělali své. Některých věcí lituji, ale nezměním je. Za hodně věcí jsem ráda a snad mi časem ty vzpomínky nebudou působit takovou bolest.
___Neublížil mi rozchodem, ublížil tím, jak se rozešel, jakým tónem se mnou mluvil a jak se choval potom. Myslela jsem, že to trápení bude u konce tím, když jsem si uvědomila, že už bych mu nebyla schopná říct "miluji Tě nebo mám Tě ráda", ale do teď nevím přesně co to je, to ve mně. Jestli jen raněné ego nebo ještě nějaké city. Na jednu stranu doufám v city abych si připadala alespoň trochu lidsky. Na to jak jsem si byla jistá tím, že bych nebyla schopná mu něco takového říct, tak čím delší dobu to je, tím delší dobu tu jistotu v to ztrácím a přemýšlím.
___Myslím na to, jestli by to šlo ještě nějak vrátit zpátky a napravit to. Problém je prostě v tom, že já nemám co napravovat a jsem dost hrdá na to abych cokoliv jen naznačila. Ani to nemá cenu, jediný kdo se tu cítí sám jsem já a bylo by to jen jednostranné - možná ani to ne. Já vážně nevím. Na jednu stranu, zachovávám si ráda svou úroveň. Nepomlouvám, nedělám podrazy a nemám problém s tím ho potkat a chovat se lidsky. Kéž by se druzí chovali ke mně tak jak se chovám já k nim.

V.
"OFFLINE"
___Nedostupná - vypnutá. Čekám, jestli přijde někdo, kdo mi bude stát, za to přejít do režimu ONLINE. Snad se mi do té doby nevybije baterka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 the-eternal-sattva the-eternal-sattva | Web | 4. září 2013 v 9:56 | Reagovat

Zatím jsem vždycky stála na druhé straně. Vždycky jsem já iniciovala rozchod. Nedokážu si představit, jaké to je, když to na tebe někdo "vybalí" a ty to nečekáš... (nebo si to jen nechceš přiznat). Jen můžu říct, že být na druhé straně je taky pekelně těžké. A pokaždé jsem se "musela" zachovat jako mrcha. Protože rozejít se s někým dobře nejde. Takový rozchod neexistuje. Samozřejmě nějakou povýšenost a podobně si mohl odpustit. Ale udělat ze sebe mrchu je jednodužší, sám se tím obrníte a toho druhého to aspoň trochu odradí od naděje, kterou by hezký rozchod měl tak nějak v sobě. Naděje, že to bude pokračovat, že se to slepí. Není nic lehkého po 2, 3 letech vztahu prostě přijít a říct, že něco je špatně, ačkoli nevíš kdy a proč se to stalo...

2 the-eternal-sattva the-eternal-sattva | Web | 4. září 2013 v 9:57 | Reagovat

Každopádně přeju hodně štěstí do budoucna :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Designed by Lady December
©